Farma v jeskyni slaví 12 let divadelní retrospektivou
Už dvanáct let sklízí mezinárodní soubor Farma v jeskyni úspěchy po celém světě. Retrospektiva, která se uskuteční od zítřka do 1. listopadu v Praze, nabídne to nejlepší z dosavadní tvorby souboru, včetně dokumentů o jeho tvorbě.
Farma v jeskyni fascinuje svým jedinečným stylem na pomezí fyzického, tanečního a hudebního divadla, obrovským zaujetím a důrazem na souhru všech složek, propracovaných do nejmenších detailů. Za svou tvorbu získal soubor řadu mezinárodních ocenění, včetně Evropské ceny nové divadelní reality pro zakladatele Farmy, režiséra Viliama Dočolomanského.
První představení, které mohou diváci zhlédnout v rámci přehlídky 12 let Farmy v jeskyni je Divadlo. 28. 10. od 19 hod. ho uvádí Nová scéna Národního divadla. Následovat budou Informátoři v Divadle Ponec, Čekárna v experimentálním prostoru NoD, Sclavi v La Fabrice a Perro v NoDu.
Most mezi minulostí a dneškem
Na počátku byly v roce 2002 Sonety temné lásky – fyzické představení inspirované básnickou tvorbou a životem Federica Garcií Lorcy. Soubor Farma v jeskyni se vypravil do Andalusie, kde několik měsíců studoval umění toreadorů, flamencových tanečníků i cikánských zpěváků písní cante jondo. Stejným způsobem vznikaly i všechny další projekty, pokaždé jim předcházela důkladná příprava, studie prostředí, historie, zvyků, svědectví.
I když se jednalo o výpravy do jiných kultur a historických období, pokaždé šlo zároveň o angažovanou výpověď s aktuálním přesahem, zdůrazňuje zakladatel souboru a režisér Viliam Dočolomanský: „To, že jsme se zabývali tématem emigrace a inspirovali se dopisy z 30. let, neznamená, že bychom téma nevnímali jako současné. Naopak – předmět našeho zkoumání jsme využili k vyprávění o dnešku. Když jsme se například zabývali tématem deportace Židů ze Slovenska, nebyla to jen pietní odpověď na minulost slovenského fašistického státu. Byla to hlavně reakce na to, jak se extrémní pravicové skupiny začínají víc a víc hlásit o slovo v celé Evropě. Vždy jde o most mezi minulostí a dneškem,“ vysvětluje Viliam Dočolomanský. Zdůrazňuje ještě třetí rovinu tvorby: čas oněch dvanácti let souboru, kdy členové zráli z mladosti do stádia dospělosti.
Farma v jeskyni si odváží ceny z prestižních festivalů a sklízí úspěchy po celém světě. Přesto je tento soubor známější v zahraničí než u nás. Viliam Dočolomanský nepochybuje o tom, že to není jen osud jeho divadelní společnosti: „Stejná situace se týká i vědců a lidí, kteří se vymykají škatulkám. Funguje to všude na světě. Doma není nikdo prorokem. Bylo by samozřejmě fajn, kdyby byl mediální obraz o našem typu umění méně xenofobní. Jsem přesvědčený o tom, že naše představení mohou být svou energií, vysokou dynamikou a muzikalitou atraktivní pro širší okruh publika.“
Předchozí pohybová průprava není pro herce podmínkou
Obrovskou energii vyzařuje už sám Viliam Dočolomanský. Sledovat jeho práci s performery, je samo o sobě divadelním zážitkem. Maximalista, který vyžaduje dokonalost v pohybu, hudbě, zpěvu, výrazu: „Nesmí to být úplná dřeva, neznamená to ale, že by museli mít za sebou taneční nebo vokální trénink. My totiž nejsme jen divadlem, ale zároveň laboratoří, která si vyvíjí vlastní způsob práce. Umělci, kteří s námi spolupracují, musí přirozeně pociťovat, že mají potřebu jít touto cestou. Musí mít potřebu se učit, neunikat před konfrontací sama se sebou. Pracují především sami na sobě, což se zrcadlí i v představeních. Jako kdyby tam šlo o víc než předvádění nebo předstírání něčeho.“
Za dvanáct let existence soubor prošel mnoha obměnami. Mezi nejstaršími členy, kteří v něm působí od samého začátku, je Hana Varadzinová, které soubor přirost k srdci: „Je to pro mě součást života. Každý přináší něco svého, má svůj vlastní úkol na představení, svou vlastní část výzkumu. I proto trvá tvorba jednoho představení až dva roky. Práce na každém projektu přináší něco úplně nového. Po dvanácti letech se vůbec nenudíme.“
