Frankenstein – recenze inscenace Švandova divadla

Frankenstein, romantické drama s existenciálním podtextem, reflektuje jedno z aktuálních témat lidského bytí. Jsme odpovědní za to, co vytvoříme, a zřekneme-li se této odpovědnosti, staneme se viníky tragédie. V adaptaci Martina Františáka zůstává toto téma poněkud v pozadí, o to výrazněji vystupuje do popředí motiv outsiderství a samoty, navazující na dramaturgickou linii této sezóny Švandova divadla.

Všechny prvky inscenace staví především na kontrastech. Scéna Jana Štěpánka kombinuje symboliku podivuhodné, ale kruté přírody (nedotčená vysoká hora na horizontu) a umělých artefaktů na scéně. Pojízdná průhledné krabice podobná skleněné rakvi je zároveň kolébkou Netvora, průhledná skříň v pozadí scény doplňuje symboliku uzavřenosti v prostoru, který jen zdánlivě dává pocit možnosti pohybu, ale zároveň svírá a vězní. Výrazné významové kontrasty se objevují i v kostýmech Jany Prekové – Netvor, nejprve v černém kabátě, je esencí nezkaženosti, v bílém plášti se stává mstitelem, evokací neúprosné smrti.

Kromě hlavní linky vztahu stvořitele a jeho „dítěte“ inscenace nabízí i téma někdejšího uzavřeného světa rodiny, která dávala záruku jistoty a vzájemné podpory, který vinou Viktorova egoismu spěje k zániku. Je to tedy právě Viktor Frankenstein, kdo překračuje nepsaná pravidla, a tím spouští neúprosnou logiku následných tragických událostí. V (příliš dlouhé) expozici jsme svědky jeho svéhlavých pokusů oživit Netvora. V tu chvíli odmítá rodinu, je doslova posedlý svým vědeckým experimentem. Když se mu však podaří bytost oživit, svého činu se zděsí, odmítne nést odpovědnost a vyhání svůj výtvor do nemilosrdného světa. Netvor má štěstí, když potká slepého tuláka, který jej naučí být člověkem (tj. dá mu vzdělání i základní etická vodítka, jak se v životě správně chovat). Když je zabit, Netvor poznává, a přesvědčí se o tom ještě mnohokrát, že krutost je součástí lidského světa. Paradoxně se přizpůsobením lidskému světu stává tím, koho nejvíce odsuzují. Ani jeho snaha situaci smírně vyřešit tím, že si vyžádá od svého stvořitele jemu rovnou družku, s kterou chce žít mimo civilizaci, neuspěje. Frankenstein se ze strachu rozhodne vyhovět, ale v poslední chvíli odmítne nové stvoření oživit.

Viktora lze podle zavedených pravidel diagnostikovat jako neurotika, který dělá věci dětsky spontánně, aniž by domýšlel jejich důsledky a nezodpovědně je opouští, když jsou mu na obtíž. Jakkoli můžeme odsuzovat Netvora za jeho zločiny, jsou mnohem logičtější než Viktorovo jednání.

Divákovi se tak neodbytně vkrádá na mysl otázka, kdo z těch dvou je vlastně netvorem. A nebo můžeme tvůrce a jeho dílo brát jako ego a alter ego jedné osobnosti. Zatímco Viktor není schopen vztahu (ať ke své rodině, tak ke své nastávající), Netvor v sobě zárodek citu – navzdory své umělé podstatě – má. Prostřednictvím této dvojice se nám tedy nabízejí dvě verze outsiderství.

Filip Čapka pojímá svého Viktora Frankensteina jako člověka vnitřně rozporuplného, ne-li rozervaného. Neví, co vlastně chce, jedná podle momentálního popudu. Je typem člověka, který je svým přístupem k životu odsouzen ke zkáze, a zároveň je zhoubou pro své okolí. V tomto směru je Netvor mnohem konzistentnější. Tomáš Kobr mu propůjčuje vznešenou odtažitost v pohybech i jednání. Své oběti netrápí, zabíjí účelově, čistě – jako zvíře. Jeho vědomí nesnesitelné výlučnosti a pocit osamělosti je hmatatelně bolestný, a v důsledku tedy mnohem působivější než neurotické tápání jeho tvůrce. Ostatní postavy v příběhu slouží spíše k dotvoření atmosféry, jsou nejrůznějšími modely lidského chování, a jistě nikoli náhodou působí uměleji než Netvor. I když celkový výsledek inscenace zůstal na půli cesty, stojí za to navštívit představení jak kvůli tématu samotnému, tak i výraznému výkonu Tomáše Kobra v roli Netvora.