Gottland nabízí divákům zpytování svědomí – recenze

Jiří Sedláček (Jiří Korn, Nejedlý) v inscenaci GottlandFoto: Radovan Šťastný, Národní divadlo Moravskoslezské Ostrava

Předlohu polského autora Mariusze Szcygiela Gottland se s podtitulkem Kdo neskáče, není Čech do jevištního tvaru pro činohru Národního divadla moravskoslezského rozhodli převést dramaturg Marek Pivovar a režisér Jan Mikulášek.

Velmi těžký úkol zvládli originálním způsobem na výbornou. Zvolili metoda, při které dramatické dialogy probíhají ve vizuální formě a jsou vyjádřeny prostředky pohybového divadla. Ty se střídají s davovými scénami s do detailu vypracovanou choreografií a rozsáhlými hereckými tradičními monology. Před očima diváka se díky této dramaturgicko režijní koncepci odvíjí nevšední a velmi poutavá podívaná. 

Marek Cpin navrhl scénu, která připomíná prostorný zabydlený byt a veřejné prostranství zároveň. Herce oblekl do kostýmů připomínajících uniformu, z nichž se postupně převlékají do oblečení charakteristického pro konkrétní historickou postavu.
Na začátku představení přicházejí herci na scénu jeden po druhém, všichni v jednobarevných hnědých kostýmech. Každý se pohybuje stylizovaně a vlastním osobitým způsobem, postupně však na jevišti vyrůstá konformní masa a zmanipulovaný dav. Pomalu se začíná odvíjet panoptikum století českého národa. Vše je postaveno na základě mediálního obrazu, ale Češi jsou zde viděni zvenčí, pohledem cizince nezatíženého sounáležitostí k národu. A i když český národ sám tu není podán ve zrovna sympatické podobě, vše, co je zmíněno, je nahlíženo ne se zlobou, ale spíše se sarkasmem a laskavou ironií.
Před očima diváků běží dějiny, jejichž aktéry jsme my všichni sedící v hledišti byli. A každý v každém okamžiku, v každém Mikuláškově režijním obraze může sám sobě položit otázku: kde jsem v té chvíli byl a čím jsem v té chvíli byl já? Čemu jsem pomáhal a čemu jsem bránil? Člověk poctivý sám k sobě se zpytování svědomí nevyhne. Mikuláškův úhel pohledu je zároveň obžalobou i obhajobou, přičemž nechybí ani odpuštění. 

Když přijde na řadu příběh Marty Kubišové a Heleny Vondráčkové, začíná vše vzájemným přátelským souzněním obou zpěvaček v šedesátých letech minulého století. Když se však na jevišti fackují obě zestárlé hvězdy v rámci soudního procesu probíhajícího dnes, jsou obě postavy zdvojeny a kolem znepřátelené dvojice prochází jejich obraz z mládí, Helena a Marta ruku v ruce s doprovodem písně Marty Kubišové „…kéž se vláda věcí tvých k tobě zase navrátí…". Tohle z nás udělala doba - říká režisér, ale nejen to. Je to jeden z nejsilnějších okamžiků inscenace. Protože na vlastní proměně člověka se tu podílí nejen vnější okolnosti, ale i vlastní charaktery, jak už to v životě bývá. Názvy ostatních příběhů napoví, o čem to všechno je:
Dvacet let svobody, Náš zákazník, náš pán, Anticharta, Baťa aneb Valašská epopej, Stalinův pomník v Praze, Lída Baarová, Normalizační večírek, Neudělejte ze mne blázna. Mezi postavami na jevišti se objeví mimo jiné např. Joseph Goebbels, Milouš Jakeš, Tomáš Baťa, Ljuba Hermanová, Adina Mandlová, mluvčí Václava Klause a samozřejmě Karel Gott. 

V davových scénách herci vytvářejí obraz společnosti v jejích proměnách v toku času. Je zde také několik velkých hereckých příležitostí v podobě rozsáhlejších monologů, mezi nimiž vynikají: Petr Houska coby Šoumen, David Viktora jako Karel Gott, Miroslav Rataj hrající Tomáše Baťu, Anna Cónová v postavě Magdy Goebbelsové , Gabriela Mikulková jako mladá Lída Baarová a milenka Goebbelsova. Vrcholem inscenace pak je monolog Lídy Baarové přijíždějící do Československa po roce 1989 v podání vynikající Alexandry Gasnárkové. 

Představení je mimořádně zábavné, a to navzdory tomu, že chvílemi mrazí. Technické nedostatky v případě přechodů reprodukované a přímé řeči patří mezi maličkosti. Režisér Jan Mikulášek opět potvrdil, že je mimořádnou a jedinečnou režijní osobností, a činohra Národního divadla moravskoslezského má na repertoáru skutečný skvost.