„Hele, tohle jsou ale zajímavá záda!“
Pražské Divadlo Alfred ve dvoře uvádí Backstories, taneční představení o tom, co dokážou vyprávět naše záda. Vidět ho můžete v neděli 18. dubna.
Co na nás může prozradit paměť svalů? Co všechno unesou ramena? Co skrýváme a co naopak odhalujeme, když odcházíme a není nám vidět do tváře? Odpověď na tyto a další otázky hledají tanečnice klasického indického tance Odissi Scheherazaad Cooper a Becka McFadden, americká performerka a režisérka. Obě žijí v Londýně, kde se setkaly nad tímto projektem, a ke spolupráci přizvaly i dramaturgyni Marry Ann Hushlak . Sledem duetů a sólových obrazů tanečnice promlouvají řečí lidských zad.
„Začalo to tím, že jsme pracovaly s omezením. Becka seděla na stoličce a pohybovala se na určitou hudební melodii. Já chodila kolem ní a najednou jsem si uvědomila, že když ji pozoruji zezadu, nabývá ten pohyb úplně jiného významu. Protože její tvář nevypovídala o tom, co cítí, zato její záda byla neuvěřitelně expresivní. Od toho okamžiku jsme se obě začaly zabývat tím, co nám záda říkají, když nevidíme do tváře,“ říká Scheherazaad Cooper.
A Becka McFadden dodává: „Na začátku naší práce jsme si daly za cíl zjistit, nakolik jsou záda expresivní, co všechno dokážou vyjádřit. A jak toho můžeme dosáhnout. Pracovaly jsme proto s různými druhy provokace. Provokací nám byla hudba nebo text, zkoumaly jsme také paměť našeho svalstva, ve smyslu, jak si naše záda ukládají informace, týkající se našeho života a zkušeností. Jelikož jsme v té době obě dokončily doktorát, trávily jsme předtím hodně času skloněné nad počítačem a cítily jsme za krkem silné napětí. Pracovaly jsme tedy i s tělem jako svého druhu provokací. A díky tomu se nám podařilo přijít na to, jak využít jazyk, kterým naše záda promlouvají, v tanečním představení, které jsme chystaly.“
Vy ale nepracujete pouze s pohybem, využíváte i videoprojekcí, hry se stíny a podobně. Vytvářejí kontrast, nebo naopak doplňují pohyb? Jaká je jejich role ve vašem představení? Scheherazaad Cooper: „Výchozím bodem naší práce byl pohyb zad a poté jsme začaly zkoumat, jaký je vztah mezi tím, když se na něco díváme zezadu a když hledíme zpátky, do minulosti, na to, co předcházelo. Co znamená, když člověk od něčeho odejde a pak se k tomu vrací. Část, kdy využíváme filmového materiálu, má svým způsobem zprostředkovat výraz tváře. Protože obličej je nafilmovaný, ale pohyb zad je naživo. Vyjadřuje to vztah mezi tváří, tím, co vyjadřuje, a pamětí, kterou v sobě záda uchovávají. Moc často se nám totiž nestává, abychom mohli u někoho pozorovat současně tvář i záda. Vlastně je to nemožné.“
Nestává se vám teď, že pozorujete u lidí kolem sebe víc záda než tváře? Scheherazaad Cooper: „Ano, je to tak. Zrovna o tom jsme měly velmi zajímavou diskusi. Jelikož jsem tanečnice, když si s někým povídám, hned si všimnu, když má něco s ramenem, nebo má napětí v zádech. Téma zad se nám v poslední době stalo téměř součástí života. Když vstoupíme někam do restaurace a vidíme někoho skloněného nad stolem, hned si říkáme: Hele, tohle jsou ale zajímavá záda!“
Becka McFadden: „Vždycky jsem si všímala hlavně svých zad, protože jsem s nimi měla problémy, proto jsem se na ně soustředila. Ale teď už mě zajímají i záda ostatních. S naší dramaturgyní Mary Ann jsme si povídaly taky o tom, kdy a jak pozorujeme záda lidí. Například v baru nebo galerii představují cizí záda něco jako krajinu. Všímaly jsme si rozdílu, kdy je pozorování zad vnímáno jako normální, přirozená situace, a kdy je to narušením soukromí.“
Scheherazaad Cooper: „Ještě jednu věc, na kterou nás upozornila Mary Ann, jsme zakomponovaly do naší práce, a sice rozdíl mezi úmyslným a neúmyslným vystavováním zad. Například ve výtvarném umění se často setkáme s vyobrazením ženských zad, ale když vstoupíme do místnosti, kde se někdo sklání nad notebookem, jde o náhodnou situaci. Zajímal nás rozdíl v tom, jak naše záda vypadají, když je nevnímáme, a naopak, když víme, že jsou středem pozornosti, kdy se předvádíme. V naší inscenaci jsme se snažily představit různé druhy vztahu k tělu pozorovanému zezadu. Někdy je to velmi přízemní, obyčejné, jindy hrané, vyumělkované, taneční i divadelní. Je to svého druhu zamyšlení nad tím, jak záda promlouvají, v životě i v umění.“
