Higgins a Líza zapomněli na eleganci a kultivovanost. Na Vinohradech mají dárek pro mainstreamového diváka
Antický mýtus o sochaři Pygmalionovi, který se zamiluje do svého výtvoru a touží mu vdechnout život, inspiroval anglického dramatika George Bernarda Shawa. Komedie Pygmalion patří k jeho nejslavnějším dílům. Hlavními postavami jsou londýnský profesor fonetiky, který se rozhodne z pouliční prodavačky květin vychovat dámu schopnou okouzlit i nejvyšší společenské kruhy. Divadlo na Vinohradech uvedlo hru v premiéře 22. dubna.
V historii Divadla na Vinohradech jde o druhé uvedení Pygmaliona. Poprvé to bylo v roce 1968 v režii Františka Štěpánka s Jiřinou Bohdalovou a Milošem Kopeckým. Současnou inscenaci nastudoval režisér Juraj Deák. Do role Lízy Doolittlové obsadil Šárku Vaculíkovou, profesora Higginse si zahraje Jan Šťastný.
V Plzni hrála Lízu Markéta Frösslová, a nebýt její „nejkrásnější ženské role“, zopakovala by si ji i na Vinohradech. Takto se patrně splnil herecký sen Šárce Vaculíkové, která je pro hubatou květinářku rozhodně vhodným typem. Navíc splňuje další důležité kritérium, lidé ji znají z televize, stejně jako její protihráče - Jana Šťastného a Tomáše Töpfera. Toto konstatování nemá znít ironicky, ale ukazuje velmi názorně, že Vinohrady programově cílí na mainstreamového diváka a pro něj připravují vděčně přijímané „lidové divadlo“.
Televizní tváře, muzikálová scéna a varietní výstupyPodobně jako u předchozí inscenace, Romea a Julie, má scéna až muzikálově působící rámec. A to jak ve svižné swingové hudbě Ondřeje Brouska, tak ve scéně Ivo Žídka, v níž se proměňuje prostředí vytahováním a spouštěním ozdobných mřížových oblouků, a hned na počátku, ještě před roztažením opony sledujeme na předscéně vůz naložený ovocem a zeleninou - snad pro navození atmosféry starodávného Londýna. A nezapomíná se ani na odkaz na muzikál, když si zbohatnuvší popelář Doolittle zanotuje Já se dnes odpoledne žením…
Proměnou se z Lízy stala místo dámy BarbieNavzdory tomu, že text je hodně seškrtán, trvá představení více než dvě a půl hodiny, a diváci si užijí chvílemi značného přehrávání. Chvílemi máme dojem varietních výstupů, zdůrazňujících celkovou koncepci crazy komedie. Aranžmá scén nepřekvapí, ale ani neurazí. V některých okamžicích děje se hodně tlačí na pilu, jindy jsou naopak scény zcela zahozeny. Šárka Vaculíková, jak již bylo řečeno, je pro Lízu vhodným typem. Nicméně, její proměna ze špinavé a špatně mluvící cuchty, která hystericky pobíhá po Higginsově apartmá a ječí, v dámu na úrovni, je přece jen trochu zvláštní. Nespatříme zázrak proměny v přirozeně půvabnou ženu, kterou způsobila láska, ale v jakousi podivnou panenku Barbie, kterou si pro zábavu stvořili dva, ne již nejmladší pánové.
Schází elegance a kultivovanost konverzační komedieNová Líza má po celou dobu nepřirozené, nacvičeně afektované pohyby a ani na konci si vůbec nejsme jisti, že se v novém „já“ opravdu cítí sama sebou. Je ovšem třeba říci, že je na co se dívat, neboť kostýmy Jany Hauskrechtové jsou opravdu krásné a herečka je dokáže vhodně prezentovat. Profesor Higgins Jana Šťastného spíše nežli zarputilý starý mládenec vypadá jako přerostlý maminčin mazánek (tento motiv podtrhuje obrovský matčin portrét v jeho bytě), pro kterého je pohodlné být enfant terrible a navíc bez jakýchkoli závazků. Ve svém úmyslně buranském vyjadřování se doslova vyžívá. Tomáš Töpfer formuje plukovníka Pickeringa jako solidního, delikátního gentlemana ze staré školy, s uhlazeným chováním a správnými návyky. Ostatně právě on, společně s paní Higginsovou Libuše Švormové, nejvíce odpovídá shawovskému modelu břitké konverzační komedie, jejíž elegance a kultivovanost, kdysi zabydlená a poválečnou generací herců suverénně hraná, nyní na českých scénách schází.
Divákům bezpochyby utkví v paměti jak popelář Doolittle Svatopluka Skopala, zajímavější v masce somrujícího popeláře než jako nedobrovolný zbohatlík, tak Denny Ratajský v zběsilé kreaci maďarského hochštaplera na plese. Čas odvál problémy Shawovy doby a zbohatlíci už se dnes nestydí za svůj jazyk a původ, takže v inscenaci je zdůrazněn jiný motiv, totiž mužsko-ženský souboj mezi Lízou a Higginsem, a mezi řádky je tu potvrzováno rčení, že „muži jsou z Marsu, ženy z Venuše“. Vyplývá, že všichni muži, kteří se tu vyskytují, zůstávají věčnými kluky – hračičkám bez ochoty brát ženu jinak než jako materiál, či vzdálenou modlu, a rozhodně ne jako rovnocennou partnerku. I když závěrečné sólo osamělého Higginse naznačuje, že by se to snad přece jen mohlo změnit. Vše napovídá tomu, že Pygmalion je sázkou na jistotu, dárkem pro mainstreamového diváka. Nejsem si jista, zda na Vinohradech dnes můžeme očekávat více.
