Hodný strýček Stalin, manipulátor Bulgakov a Spolupracovníci swingující v rytmu Internacionály

8. říjen 2015

Novou sezónu ve vlastním opraveném divadle zahájilo Divadlo pod Palmovkou. Pro tuto příležitost připravilo českou premiérou hry Spolupracovníci britského dramatika Johna Hodge v režii Michaela Langa.

Hra Spolupracovníci měla premiéru v londýnském Národním divadle v roce 2011 a čeští diváci ji mohli vidět v přenosu NT Live. Spolupráce či kolaborace Michaila Bulgakova a Josefa Vissarionoviče Stalina na životopisné hře o Stalinově mládí je samozřejmě fikcí (i když Bulgakov takovou hru v roce 1939 skutečně napsal), ale autor velice dovedně využívá historických faktů a zároveň historických otazníků k vytvoření faustovského příběhu pokoušení a dvojlomnosti interpretace veškerých informací i rozhodnutí.

Tančící skříň jako artefakt absurdityJestliže prozradíme, že John Hodge je známý spíše jako scenárista takových filmů jako Mělký hrob nebo Trainspotting, snáze pochopíme princip hry. Řetězení jednotlivých epizod volně přechází ze skutečnosti do snu a naopak. Vše se odehrává ve zcela reálných, až banálních kulisách. Ty ale v akcích nabývají různých surrealistických rysů. Příkladem za všechny může být skříň, která se nejen pohybuje horizontálně z popředí scény až hluboko do jejího nitra, a vytváří tak nejen symbolickou bránu mezi skutečností a snem, ale je také jakousi černou díru, odkud se mohou vynořovat postavy, a zase zde náhle mizet.

03487390.jpeg

Tento artefakt tedy nabízí princip absurdity bolševického Ruska, v němž se takové nevysvětlitelné a nelogické věci skutečně děly. Podobný princip přejímá i režisér inscenace Michael Lang, který vytvořil i hudební doprovod. Děj je rytmizován divokými tanečními scénami za zvuků swingově zaranžované Internacionály. I když autor využívá v ději některých reálných postav - Stalin, Bulgakov a jeho žena Jelena, má v sobě příběh jasnou modelovost a výrazné groteskní zkreslení situací. Ty jsou ovšem úmyslně kombinovány s realistickým herectvím.

Je to komedie, není to komedie?Ani jedna z postav není prvoplánově směšná, hraje se spíše navážno. Tak vzniká jakýsi zvláštně neklidný, až rozčilující pocit, vyvolávající otázky - je to komedie nebo to není komedie? Jak to ten autor a režisér vlastně myslí? Ani Hodge, ani Lang ovšem na to nedávají přímou odpověď. Hra tedy nabízí reálnou příběhovou linii, v níž jsou historická fakta dávána do jiných souvislostí a v představách Bulgakova dovedena ad absurdum. A zároveň propojují svět skutečně žijících lidí s postavami a vizemi z Bulgakovových děl.

03487391.jpeg

Tuto dvojlomnost signalizuje i fakt, že realistické herectví chvílemi přechází v loutkovost. Stalin Martina Hrušky má sice známou kníratou image diktátora, ale chování vlídného veselého venkovana, který chvílemi působí sympatičtěji než Bulgakov Ondřeje Volejníka, který naopak vypadá podezřele a chová se divně, takže se může jevit jako větší manipulátor a suverén než Stalin. Do té doby, než si uvědomíme, že vše jsou pouze představy odehrávající se v jeho hlavě.

03487393.jpeg

Srozumitelně předvést historické událostiV chápání postav se ovšem hraje tak trochu na naše podvědomí, které ví, co byl Stalin zač. Stejně tak kožené kabáty vykonavatelů (ne)spravedlnosti v totalitních režimech vzbudí jistě výraznější asociace než v Anglii. Nicméně, i kdyby to tak nebylo, hra postupně servíruje veškerá hrůzná a absurdní dobová fakta, která jsou ale klamně zabalena v revuálně nadlehčeném obalu. Tato ambivalentní hra s divákem ovšem nemusí být každému po chuti, a pro někoho může být hodně matoucí. Už jen proto, že na jedné straně vyžaduje přece jen znalost jistých historických souvislostí, a na druhé straně vše servíruje ve formě doslova „populární", tedy tak, aby byly srozumitelné širokému okruhu diváků.

Tento poměrně oblíbený západní trend si dává za úkol seznamovat s osobnostmi, u nichž bychom masový zájem neočekávali, prostřednictvím příběhů, v nichž jsou reálná fakta kombinována s modelovými situacemi. U nás zatím nemá velkou tradici, a přijetí či nepřijetí takového přístupu záleží tedy na každém jednotlivci. V každém případě inscenace stojí za vidění. Je svižná a obsahově i formálně zajímavá.

autor: Jana Soprová
Spustit audio