Hon na Morčata spustí Tygr v tísni ve Vile Štvanice jako komorní alegorický horror
Na pozadí příběhu jedné pražské rodiny, která si pořídí morče, a jedné banky, v níž se ztrácejí peníze, sledujeme obraz absurdity a beznaděje. Hra, která je adaptací stejnojmenné novely Ludvíka Vaculíka z roku 1970, zkoumá, jak hluboko může klesnout člověk pod tlakem obludné nadvlády systému.
Autorem dramatizace hry Morčata v provedení souboru Tygr v tísni je dramaturgyně Martina Nováková, hru nastudoval režisér Ivo Kristián Kubák a v hlavní roli se představí Tomáš Petřík. Premiéra je na programu 7. prosince.
Soubor Tygr v tísni se dlouhodobě zabývá biografickou literaturou 20. století. Vaculíkův román Morčata nadchl inscenační tým svým námětem i formou, která skýtá celou řadu divadelních řešení: „Nabízí spoustu komplikací a možností, jak pracovat se světem morčat a lidí. A kromě toho, myslím, přesně a velmi působivě mapuje dobu po roce 1968,“ říká dramaturgyně Marie Nováková.
Najít prostor mezi lidmi a morčaty v soukolí velkých a malých dějinRežisér Ivo Kristián Kubák k samotnému jevištnímu zpracování dodává: „Tam dochází k prolínání dvou světů, takže jeden z nejdůležitějších úkolů byl, vyřešit, jak ta morčata vypadají, jestli jsou to masky nebo loutky. Jak bude ten druhý svět, ovládající svět lidí, na jevišti ztvárněn. To byla jedna výzva, a druhá je samozřejmě forma vyprávění jakoby určeného dětem. Což se v polovině příběhu láme a přechází z ich formy do vypravěčské er formy. My jsem to řešili tím, že mezi postavy tvořící základ té knižní předlohy, přidali postavu Irenky. Ona se objevuje v knize okrajově, a zároveň postavu kočky, ve kterou se Irenka proměňuje. Díky tomu jsme vyřešili problém té formy a kočka se pak stává vypravěčkou.“
Frustrace a nebezpečí jsou věčnéÚstředním tématem je podle režiséra Kubáka tlak společnosti: „Perverze, skrze níž si ten tatínek vybíjí tlak, který je vyvíjený na něj. Jak má potřebu si vybíjet ten strach a tlak, tak si vytvoří svůj malý svět z těch morčat a působí na něj tak, jako působí na jeho osobu velký svět kolem něj. Je tam motiv zkoumání a limitů lidské agresivity, frustrace a perverze. Je tam velký rozpor a dramatické napětí mezi formou rádoby milá a obsahem, který když si ho člověk převypráví, co se v tom příběhu stane a jak je to oproti tomu ´hezky´napsané, i to se snažíme dostat nějakým způsobem do inscenace.“
Jak Marie Nováková zdůrazňuje, inscenace není čistou dramatizaci Vaculíkova textu, snaží se zachovat jeho poetiku i způsob vyprávění. Ačkoli je příběh zasazený do konce 60. a začátku 70. let minulého století, podle tvůrců inscenace mají určité rysy tehdejší totalitní atmosféry leccos společného i s dneškem: „Určitě frustraci, ta je všudypřítomná pořád. A nějaké nebezpečí, o němž přesně nevíme, co z čeho plyne, to také jistě stále funguje.“
