Inscenace Prales souboru Handa Gote – recenze

V příšeří na čtvercové scéně, nad kterou je zavěšena střecha z mikrotenu, vidíme od začátku civilně oblečeného muže s koštětem, zvolna zametajícího slámu tu a tam rozhozenou po podlaze. Na plátně v pozadí běží počítačově zkreslené záběry rozmanitých zvířat. Posléze se objevuje další muž v dlouhé hnědé režné haleně. Přehodí si přes sebe velkou kožešinu a na hlavu je mu vsazena dřevěná maska jelena s rozložitým parožím. Chvíli se po scéně zvolna pohybuje sám a pak se k němu přidá muž, který předtím zametal, v dřevěné masce lišky a koštětem namísto ocasu. Jelen z pytle vytáhne slámu a nabízí ji divákům. Liška z pytle vytáhne kus kamenné soli a činí totéž. Diváci se k přebírání dobrot samozřejmě příliš nemají.

Pak se na jevišti objeví velké dřevěné kolo s otvorem uprostřed. Muž, který byl jelenem, ho položí na podlahu a ve středním otvoru se snaží z kamení postavit sloupek. Několikrát mu to spadne, ale staví pozvolna tak dlouho, až se mu to podaří. Poté se posadí a kolo si nasadí na hlavu, takže jeho hlava trochu připomíná planetu Saturn.

Opět přichází muž, co býval metařem a liškou. Nese hrábě, na jejichž konci má zavěšenu maličkou loutku. Manipuluje s nářadím tak, aby loutka chodila po kole na hlavě sedícího muže. Přichází třetí muž a pokládá loutce do její kruhové cesty kameny. Pak oba příchozí odejdou. Sedící muž pomalu sklání hlavu a kamení se z plochy kola sype na podlahu. Vstane, kolo si z hlavy sundá, uchopí hrábě a dlouho hrabe kamení po hranách scény a před diváky, obklopujícími jeviště ze tří stran. Hrábě jsou opatřeny mikrofonem, takže zvuk hrabaného kamení slyšíme zesílený z reproduktorů.

Když je shrabáno, hrábě jsou položeny na zem, muž si obuje masivní bačkoru, rozejde se a šlápne na hrábě, které se prudce vztyčí a udeří ho do hrudi. Toto opakuje několikrát. Pak si lehne na břicho. Opět přichází třetí muž a položí prvnímu na záda velký špalek. Přichází muž, který býval metařem a liškou, se sekyrkou a malým dřevěným polínkem. Na velkém špalku na zádech ležícího odštípne z polínka větší třísku, kterou na špalku dále opracovává. Pak odejde. Ležící se zvolna zvedne na čtyři a plouží se podél stran jeviště se špalkem na zádech jako podivný hlemýžď. Když jeviště obejde, pomalu se napřímí do kleku a špalek padá na zem. A tak dále, a tak dále.

Na závěr se z reproduktorů přečte jakýsi text, v němž se poprvé objeví slovo „prales“ a konstatování, že kdo ničí zemi, nezaslouží si nic dobrého. Muž, co býval liškou, a muž, co býval jelenem a hlemýžděm, ještě jeden přes druhého drmolí anglické věty, první se převleče za jakousi popovou hvězdu, cosi popového zpívá a představení končí prudkým zhasnutím světel ve chvíli, kdy dostane od muže, co býval jelenem, ránu do břicha obrovskou dřevěnou palicí.

Po poněkud konkrétnějších Mracích rámovaných příběhy příslušníků rodiny tanečnice a performerky Veroniky Švábové tedy Handa Gote opět vkročila do zcela zamlžených krajin scénického výrazu. Hemží se to v nich obrazy, projekcemi a zvuky, jejichž smyslu se lze dobrat jen stěží. Označujícího je na jevišti mnoho. Chybí ale to, co označuje. Inscenace je tak určena především extrémně vnímavému a vstřícnému divákovi, který je ochoten najít si „to své“ takřka v čemkoli a za každou cenu. Každý si nakonec může cokoli najít v čemkoli. Každý něco jiného. A nejlépe když v tom čemkoli najde zase jen sám sebe nebo potvrzení toho, co už ví. Pro narcistní postmoderní jedince nemůže být nic více uklidňující než divadlo zcela libovolných významů.