Inscenace Víra, láska, naděje v pražském Divadle Komedie – recenze

Jak dopadla konfrontace se současností, o tom více v recenzi našeho spolupracovníka Romana Sikory.

Ostrý řez Divadla Komedie do současnosti

Druhá režie Kamily Polívkové v pražském Divadle Komedie, Víra, láska, naděje Ödöna von Horvátha je jednou z nejradikálnějších inscenací, jaké je možné na této scéně vidět. A to jak po stránce formální, tak tematické. Tvarově sevřená, s bravurními hereckými výkony Ivany Uhlířové a Stanislava Majera a s akutně společenským záběrem předčí přeintelektualizované a často dramaturgicky nedotažené konstrukce dvou kmenových režisérů této scény Dušana D. Pařízka a Davida Jařaba.

Inscenace Víra, láska, naděje je v rámci současného českého divadla fenomenální. Bez zábran a otevřeně se staví na stranu těch, které bychom opět, po dvaceti letech cesty k dalším šťastným zítřkům mohli označit za utlačované. Na stranu lidí bez domova, bez práce, s minimálním nebo bez jakéhokoli zázemí, kteří se ale paradoxně stávají stále častějším terčem předvolebních kampaní. Co se jen před volbami navymetalo špíny, navyhánělo bezdomovců a narkomanů, jaká péče o společenskou hygienu na nás čišela z předvolebních billboardů. Nepřizpůsobivost se u nás stala opět zločinem. A zcela bez ohledu na to, jakým vzrůstajícím nejistotám, hrůzám a odpornostem jsou lidé nuceni čelit.

Přesně na tyto problémy cílí svou inscenací Polívková. A míří docela přesně, s přímočarostí až punkovou. Bez zbytečných kudrlin a ornamentů, bez těžkopádných intelektuálních metafor, na něž by divák a nejen v Komedii někdy potřeboval výkladový slovník. Za pomocí zásadních škrtů ve hře, zmenšením počtu postav a také navýšením míry zoufalství hlavní hrdinky přerůstající občas v agresivitu. A také posunem Horváthovy tragikomedie na území pochmurné grotesky, v rámci níž se političtí tlučhubové a jejich měšťáčtí poskoci mohou v závěru snadno proměnit v malebné skupení krvežíznivých upírů rdousících protestní hlas nevhodně zaznívající ve chvíli, kdy jsou na ně namířeny hledáčky médií. Zardousí ho nenápadně, skoro bezděčně, a jakoby se vlastně nic nestalo. Upíří šou totiž musí běžet nerušeně dál.

Polívková si na scéně vystačí jen s vysokým plotem z vlnitého plechu, který se v úhlopříčce vine napříč scénou. Do ní hned v úvodu hlavní postava, Alžběta neschopná uplatnit se ve společnosti trapných nároků a hokynářských hodnot zuřivě kope. A vykřikuje svou nenávist ke státu, který ji odsoudil k přebývání na dně. Můžeme sledovat její bloudění nepřátelským světem, v němž pro ni a mnoho ostatních prostě není místo a který je schopen člověka zavrhnout jen kvůli tomu, že se nedokáže přizpůsobit obludnostem.

Inscenace ovšem nemá jen polohu obhajující chudobu a periferii. Je také, jak už bylo řečeno, výpadem proti současné tváři a dikci nejen české politiky. Přebírá její floskule a vysmívá se jim. Také ovšem odhaluje, co ve skutečnosti skrývají: prázdnotu, zkorumpovanost, konformismus a až rodinnou propojenost zainteresovaných. Z názvu hry, který má už u Horvátha hořce ironickou příchuť, nedělá nic menšího, než prolhaný předvolební slogan bezcharakterního, ostentativně se usmívajícího politika. Bez ohledu na to, jakými otázkami ho z grémia obtěžují. A není toho málo, protože Polívková do hlediště usadila také několik skutečných lidí ze společenského dna a nechala je, aby na postavu politika na jeho předvolebním mítinku ve jménu Víry, lásky a naděje z hlediště chrlili své skutečné problémy. A nepůsobí to uměle nebo strojeně. Působí to jako děsuplný chaos, který mezi měšťansky usedlé diváky Komedie vtrhl zvenčí a obklopil je. Aby divadelnost nekompromisně konfrontoval s realitou. A pohltil do ní také hlediště. Ať už se mu to líbí, nebo ne.

Ö. von Horváth/ K. Polívková: Víra, láska, naděje Režie: K. Polívková Hrají: I. Uhlířová, S. Majer, J. Štrébl a další Divadlo Komedie Praha Premiéra 15. 10. 2010 Recenze Roman Sikora