Jak se vám líbí v režii Davida Radoka – recenze

Točna před letohrádkem BellarieFoto: Jan Rosenauer

Shakespearovu hru Jak se vám líbí v překladu Martina Hilského a režii Davida Radoka uvedla jihočeská činohra na letní scéně v Českém Krumlově.

První letošní premiéře na otáčivém hledišti v Českém Krumlově počasí přálo. V Shakespearově komedii Jak se vám líbí, seškrtané do příjemné délky hodiny a půl, se propojilo kouzlo noci, pohádkový příběh a mistrné využití přírodního prostoru tak, že na konci mají diváci skutečně pocit, že pravda a láska může – alespoň na chvíli – zvítězit nad lží a nenávistí. 

V interpretaci režiséra Radoka je totiž zcela zřetelné právě toto poselství – lidé navzdory nejrůznějším ambicím ze všeho nejvíce hledají právě lásku a porozumění, ať už jsou cesty jakkoli podivné a neskutečné. Zdálo se, jako by toto přírodní prostředí i architektura byly pro Shakespearův blankvers doslova stvořené, zazněl tu v intenzivní poetické síle. 

Společně se Zuzanou Ježkovou, která je autorkou scény a kostýmů a kouzelníkem světelného designu Torkelem Blomkvistem vytvořil režisér pohádkový svět, v němž se z malebného zámeckého schodiště barokního letohrádku Belárie, zaplněné tančícími postavami, podobnými dvojplošným stínovým loutkám, přenášíme do kouzelného Ardenského lesa, v němž se může stát cokoli. Pro někoho je idylickou zelenou pastvinou, plnou rozkošných oveček a lesních bytostí, ale také nebezpečnou pustinou, ve které hromy, blesky a déšť (vyráběné po divadelnicku šustící fólií a rozeznělými plechy) či filozoficko-labužnickou usedlostí, která kypí hojností jídla, pití a duchaplných myšlenek. 

Seškrtání textu a zároveň jeho prezentace podtrhuje půvabnou naivitu příběhu, neobyčejné zvraty v chování postav i jejich láskyplné třeštění. Režisér dokáže vytvořit jedinečnou mizanscénu, tedy rozmístění a pohyb postav v prostoru. Ty se vynořují zdáli, vystupují z jakéhosi mlženého oparu, jednotlivá prostředí i charakteristiky protagonistů jsou navíc ozvláštněny hravými detaily (ovečky přinášejí hejkalové, Celia u salaše pojídá parenicu, naolejovaný zápasník Charles ukazuje kulturistické pozice). 

Viditelně se všechny postavy, zbavené oficiality dvora, ve svém návratu k přírodě a prostému způsobu života cítí uvolněně a příjemně. Konfrontace vyumělkovanosti dvora při kontaktu se svéráznými obyvateli kouzelného lesa vyznívá jako očišťující proces, doslova detoxikace od nepříznivých civilizačních nánosů. Zlé vášně pohasínají, a láska ve všech podobách vítězí. 

Orlandem se stal čerstvý absolvent DAMU Jan Hušek, který působí v klobouku a s elegantně přehozenou šálou jako romantický dobrodruh, dívčí půvabnou naivitu přinášejí do hry Célie Teresy Branné a Rosalinda Zuzany Stavné, která dokáže být stejně působivá i v chlapecké – lehce hyperaktivní – podobě s legračním knírkem a nesednoucím oblekem. 

Svérázní obyvatelé lesa jsou tak trochu moulové, a jejich hrubozrnné charakteristiky přidávají inscenaci na barevnosti. Jsou to zapamatovatelné typy – od hippísácky laděné pastevecké dvojice Fébé a Silvia (Dana Verzichová a Václav Liška), přes prostomyslnou prsatou samičku Audrey Tatiany Kupcové, která doslova okouzlí šaška (Martin Hruška) až po moudrého pasáka Korina (Jiří Šesták) v nefalšovaném bačovském kožichu, z něhož lidová moudrost proudí všemi póry. 

Příslušníci dvora v kouzelném lese působí jako anachronismus, svérázná komuna či sekta. Narozdíl od intrikářského dvora tu ovšem panuje pohoda. Dokonce ani Žak (Zdeněk Kupka), interpret slavného monologu o tom, že celý svět je scéna, není navztekaným asociálem, ale spíše intelektuálem unaveným ruchem světa, pokorně vstřebávajícím blahodárný elixír lesa. V Radokově koncepci nemá místo zesměšňování, drastická groteska, ale obyčejné lidské touhy, které jsou pochopitelné a v jistém smyslu dojemné. 

Když se nám v závěru otevře pohled na nekonečnou pláň, osázenou stovkami blikotavých světýlek (tvoří je svíčky v okurkových lahvích), mezi nimiž odcházejí herci do dáli za zvuků písně All you need is love, divák prožívá opravdovou katarzi, radost z divadla a jeho kouzel. Je v tom i trocha nostalgie a uvědomění si toho, že radost spočívá opravdu v malých věcech. Co si přát více za letního večera? Možná jen to, aby toto jedinečné prostředí krumlovského divadla zůstalo zachováno.