Je důležité připomínat minulost, i když je těžké najít pro to výstižný jazyk
25. výročí sametové revoluce připomínáme tento týden dalším ze série rozhovorů s významnými osobnostmi. Tou dnešní bude herečka a pedagožka Divadelní akademie múzických umění Eva Salzmannová.
Herečce Evě Salzmannové bylo v listopadu 1989 třicet jedna let. Za sebou měla studium na Divadelní akademii múzických umění i angažmá ve studiovém Divadle na okraji v Praze. V její kariéře ji čekalo ještě mnohé. Nejprve se nakrátko stala členkou souboru Národního divadla, následovaly roky v divadlech Labyrint a Na zábradlí, řada televizních a filmových rolí, a nakonec i návrat na prkna naší největší divadelní scény.
Členkou souboru Národního divadla je dodnes. Jako dlouholetá pedagožka na své alma mater se dennodenně setkává s představami a možnostmi nastupující herecké generace. Ale jaké představy měla právě její generace po změně společenského zřízení? Jak viděla „budoucnost“ divadla? „O tom nikdo nepřemýšlel,“ odpovídá umělkyně, „nejdůležitější bylo domoct se svobody, jaké možné dopady to ponese, to bylo vedlejší.“
Jaké změny v divadelním světě nastaly?„Především nikdo nikomu nenařizoval, co má hrát a jak. Ve většině velkých divadel se razantně změnilo vedení, přicházeli lidé do té doby vytěsnění na okraj, což také vzbudilo velký neklid v souboru. Já sama jsem do Národního divadla přišla z Rubínu, takže i pro mne to byl velký šok a dlouho mi trvalo, než jsem se tam nějak zorientovala.“
Vývoj divadla je v souznění s posunem společnostiDivadlo jako citlivé médium samozřejmě reaguje na společenské změny a nálady. „Dnes v Národním divadle působí lidé,“ dodává Eva Salzmannová, „kteří dobu před 25 lety ani třeba nezažili, a především chtějí realizovat svoje představy a umělecké záměry bez historické zátěže.“ V pohledu na mladou, a nejen tvůrčí, generaci nabízí Eva Salzmannová dělení na generaci „před“ a „po“ sociálních sítích: „To je naprosto rozdílné, je to generace, která jinak myslí, jinak vnímá, má úplně jiné problémy. Je apolitická a co do historického povědomí o listopadu 1989, setkávám se zcela běžně se zásadní neznalostí a chaotickým povědomím.“
Je třeba skrze umění připomínat minulost?„Mě to velmi baví,“ odpovídá herečka, „a také my, byť to dnešní mladí už nechtějí poslouchat, se toho už nikdy nezbavíme. Je důležité o této minulosti divadlo hrát, ale je nutné, aby to bylo formou, která mladé lidi zaujme, a to je na tom nejtěžší, právě v době, která vyznává rychlost, klihovitost a koláž.“
