„Je to úžasné, když si můžete lidi v sále podmanit.“ Radu Poklitaru okouzloval v Praze choreografií Rain
Tři přední současní choreografové uvedli svá díla v komponovaném večeru pod názvem Vertigo v premiéře 9. června na Nové scéně Národního divadla. Jedním z autorů představení, taneční inscenace Rain, je ředitel a umělecký šéf souboru Kyjevský moderní balet, Moldavan Radu Poklitaru.
„Každého půl roku se mě snažili dostat na vojnu. Na jaře, na podzim, pořád dokola. Až mi moje žena řekla, že už ji to přestalo bavit a ať se přihlásím na kurz choreografie, který zrovna otevírali na konzervatoři,“ vzpomíná na svoji cestu k choreografii Radu Poklitaru. „A že až ho ukončím, už mi bude osmadvacet, a to už mě na vojnu chtít nebudou. Tak mě tam poslala, ať se učím. Ze začátku jsem připravoval choreografie, jenom abych splnil studijní povinnosti, ale postupem času se mi to začalo dařit. Důležitá je chvíle, kdy si uvědomíte, že se to nelíbí jenom vám, ale i ostatním. A to vás dostane. Nakazíte se tím a už vás to nepustí.
Když se zeptali už hodně starého Maurice Béjarta, proč v tak vysokém věku pořád ještě inscenuje balety, proč raději neodpočívá, odpověděl, že ho baví lidi okouzlovat. A to byla upřímná odpověď. Je to úžasné, když si můžete lidi v sále podmanit, je to jako nemoc, které už se nezbavíte.“
A jak jste se dostal od klasického baletu k tvorbě moderních choreografií?Přechod od klasické choreografie k té moderní proběhl rovněž velmi banálně. Inscenoval jsem různé neoklasické balety. Dívky tančily na špičkách, krásné paže, fouetté a tak dále. Jednou ke mně přišel šéf běloruské baletní školy, že jedou na festival do Itálie a že tam mají mít balet ve stylu moderny. Zeptal se: „Zvládneš to?“ Já na to, že vůbec nevím, co to moderna je, nikdy jsem se to neučil, ale že to zkusím. Vybral jsem si lidovou moldavskou hudbu a písně Sofie Gubaiduliny, což je velmi známá avantgardní skladatelka. A tak vznikla choreografie Quo Vadis. Název jsem si vypůjčil z románu Henryka Sienkiewicze. Snažil jsem se nevyužívat klasického baletního slovníku, a když jsem se díval na první projížděčku, uvědomil jsem si, že je to mnohem lepší, než co jsem doposud dělal. Bylo to velmi emocionální. A tak jsem si řekl, že když mi to jde líp, budu to dělat. Celý život se totiž řídím příslovím: „Člověk má dělat to, co mu jde snadno, ale musí to dělat ze všech sil.“
Často si vybíráte témata z klasického repertoáru a uvádíte je v moderním pojetí. Nedávno jste například inscenoval Giselle. Čím vás tyto známé příběhy přitahují?Takový je repertoár Kyjevského moderního baletu, který letos oslavil deset let. Je to téměř neuvěřitelné, protože se jedná o soukromé divadlo, které vzniklo bez jakékoli státní podpory. Teď nás sice začal stát trochu podporovat, ale jsou to spíš jen drobné. Máme dvě dramaturgické linie: zaprvé jsou to autorská představení, tedy zcela originální záležitosti, a pak tzv. remaky klasických baletů. A mně se líbí udržovat tento vztah, protože diváci by měli mít možnost výběru. Někdo se rád přijde podívat na novou verzi Labutího jezera, Louskáčka, Giselle nebo Carmen, a někdo jiný chce vidět Pokoj č. 6, Underground nebo Déšť a tak dále. Aniž bych se chtěl jakkoli vyvyšovat, na zájezdy se nejlépe prodávají remaky. Zrovna teď je Kyjevský moderní balet na zájezdu v Madridu s Louskáčkem a příští týden budou hrát Labutí jezero. Takže to zajímá i impresária na západě.
Co vyžadujete od svých tanečníků kromě talentu?Kromě talentu není potřeba nic. Pojem talent zahrnuje všechny moje požadavky. Konkrétně jde o dokonalou koordinaci, nevyžaduji nějaké nadlidské fyzické předpoklady, nejde o klasický balet, moji tanečníci nemusejí stát na špičkách a mít diplom z baletní akademie, je ale zapotřebí herecké otevřenosti a nemít žádná tabu. Já sám jsem vystudovaný ortodoxní klasický tanečník z baleťácké rodiny. Máme v rodině celkem tři generace tanečníků klasického baletu. Z vlastní zkušenosti vím, že ti, co studovali balet osm devět let, bývají velmi často herecky sevření, nedokážou se uvolnit. I teď když jsem pracoval se souborem Baletu Národního divadla, neměl jsem problémy choreografické, ale například s tím, abych donutil tanečnici se na scéně rozesmát. To byl teprve problém! Neumíme se smát. Skutečně jsme se to učili. Kdyby nás někdo pozoroval, myslel by si, že jsme se zbláznili. Stojím naproti tanečnici a smějeme se na sebe, na prázdné scéně.
Měl jste v poslední době nějaký silný umělecký zážitek, ať už z tanečního nebo divadelního představení?Jeden z nejsilnějších divadelních zážitků jsem měl na festivalu současné choreografie ve Vitebsku v Bělorusku. To je vůbec nejstarší festival tohoto druhu na území bývalého Sovětského svazu. Stal se mekkou současného tance. Já sám jsem tam ještě jako mladý kluk uvedl svoji choreografii a úplně jsem pohořel. Teď už tam jezdím pravidelně mnoho let, v životě se všechno mění. Přijel tam i vynikající soubor Jevgenije Panfilova. To je legendární choreograf, který už bohužel není mezi námi. Založil vůbec první soukromé taneční divadlo v roce 1985. To se skládá ze tří souborů a jedním z nich je tzv. Balet tlustých. Jsou to neskutečně tlusté ženy, které se ale umějí hýbat. Představení mělo název Ženské roku 1945. Je to o generaci žen, které zůstaly po druhé světové válce bez mužů. Říkám zcela upřímně, že jsem nikdy v životě takhle neplakal. Je to neuvěřitelně dobré, tak upřímné, není v tom žádná spekulace, vůbec nehrají na city, je to zkrátka velmi silné. Když skončili, šel jsem za nimi na scénu, všechny ty ženy mě obklopily, já se jim snažil něco říct, ale nevydal jsem ze sebe ani slova. Tak jsme tam stáli a plakali. Já a spousta tlustých žen.
