Jedenácté přikázání je provokující, zábavné, ale zároveň hrozivé
Činohra Národního divadla v Praze vstoupila do nové sezóny opravdu razantně – premiérou komedie Jedenácté přikázání. Je jasné, že Drábkova úprava Šamberkovy lehce načrtnuté komedie staré bezmála 130 let, vzbudí kontroverzní reakce. Bonvivána Šamberka by zřejmě takový tvůrčí přístup potěšil.
Drábkova úprava je přímo exemplárním příkladem postmoderního vidění, v němž se prvoplánový, lechtivý příběh s happy endem přidáním nejrůznějších ingrediencí dnešního vidění světa mění v zábavnou grotesku, s hořkou příměsí u dna.
Od frašky ke krutě grotesknímu pohledu do zákulisí lidských vztahů
Základní rys úpravy je zřetelný časový posun (odkazující k meziválečnému období minulého století, kdy vznikl podle původní Šamberkovy hry, k nepoznání upravené Otakarem Vávrou a Martinem Fričem, stejnojmenný film).
Tento posun Drábkovi dovoluje odrazit se od naivního obrozeneckého vidění a vlídně idylické podoby prvorepublikových filmů k tvaru scénicky rozbujelému, který se zjevně inspiruje jak šťavnatým hovadismem W+ V, tak i nejrůznějšími výhonky avantgardy, ale zároveň odkazuje i k předzvěsti následujících tragických událostí.
Od frašky na téma zavilého staromládenectví a bláhových manželských půtek se tu dospívá k až krutě grotesknímu pohledu do zákulisí lidských vztahů. Za bláznivými situacemi prosvítá nejeden vážný problém, ať už v principu svateb z rozumu, latentní xenofobie, ale i různě psychicky či sociálně narušených jedinců.
Čiré divadelní vidění a radostné hračičkářství
To, co nelze Drábkovi upřít, je čiré divadelní vidění, poetická rozkošatělost, radostné pohrávání si se situacemi, ale i důmyslné využití nejrůznějších odkazů kulturních i politických (nejvýrazněji v postavě rudého Ferdíka, šermujícího neustále srpem a kladivem).
Přiznaný groteskní škleb, a klíč k vnímání celého představení, naznačuje vřeštivě disharmonický hudební úvod Darka Krále, stejně jako avantgardně obrazově pojaté proměnlivé pozadí scény navržené Martinem Chocholouškem, či verneovsko- zemanovské artefakty, které jsou součástí prezentace jednotlivých pánů.
Vizuálně je doplňují módní kreace Simony Rybákové, odkazující k prvorepublikové malebnosti, říznuté avantgardou. Na to logicky navazuje pohybová stylizace postav, charakterizující s expresivitou kabaretní nadsázky nitro jednotlivých protagonistů.
Divákům se nabízí několik rovin
Drábkovo hračičkářství, do nějž se se zjevnou chutí zapojili všichni herci, tak nabízí několik rovin, na nichž se mohou diváci pohybovat. Je možné prvoplánově vnímat skotačivé komické situace, dováděné ad absurdum, ale při pečlivějším průzkumu terénu nahlédnout za oponu, kde se skrývá nejeden kostlivec.
Někdejší slib čtyř kamarádů o plánovaném staromládenectví při tomto pohledu získává povážlivé trhliny. Saša Rašilov jako Voborský, žvanivý politik a notorický sukničkář obluzuje své okolí nekonečnými výmluvami, syfilitik Emanuel Jana Bidlase vlaje po scéně s až nechutným drastickým naturalismem, major ve výslužbě Jičínský Davida Matáska drtí své okolí vojáckým zupáctvím, zatímco převleky jeho sluhy jej usvědčují z extravagantních sexuálních spádů, a poslední z kamarádů, ufňukaný neurotik Beránek v okouzlujícím provedení Martina Pechláta drží prapor staromládenectví jen z nouze.
Na hranici komiky a hluboké vnitřní tragiky zdárně balancují i ženy, křehká neurotička Ema Martiny Preissové, která se cítí jistě jen v pozici rozmazlené holčičky, její mladší sestra Julie v podání Jany Pidrmanové jako nádherná prohnaná lolitka, jejich důstojná matka Jany Bouškové, šibalsky vzpomínající na hříchy mládí, či rázná služka Františka Pavly Beretové, odkazující k hřmotné komice postav komedie dell´arte.
Všichni přesně drží žánr grotesky, a odhalují svůj komediální potenciál a temperament. A nad tím vším, jako štiplavý glosátor příběhu, ale i naší současnosti, se vznáší všetečná a věcná Moucha Davida Prachaře. Celé to balábile je provokující, zábavné, ale zároveň hrozivé.
