Jméno růže v Městském divadle v Brně - recenze
Světoznámý román Umberta Eca Jméno růže se letos v únoru dostal poprvé na české jeviště zásluhou Městského divadla v Brně, které jej uvedlo na své prostorově velkorysé Hudební scéně. Adaptaci z pera německého divadelníka Clause Frankla v Brně nastudoval hostující režisér Petr Kracik.
Dovedu si představit námitky škarohlídů, že převést na jeviště mnohovrstevnatý román Umerta Eca je marné a že v divadle bude z intelektuálního potenciálu předlohy vždy něco chybět. To je sice pravda, ale dramatizace Clause Frankla v inscenační úpravě dramaturga Ladislava Stýbla a režiséra Petra Kracika neusiluje o doslovnou adaptaci, nýbrž o nové divadelní dílo. Hra se žánrově pohybuje na pomezí historické detektivky a mysteriózního dramatu, zredukován byl počet jednajících postav a pochopitelně i množství učených dialogů, jež k předloze neodmyslitelně patří. Pátrání ústřední dvojice - františkána Viléma z Baskervillu a jeho písaře Adsona z Melku - po příčinách záhadných úmrtí v nejmenovaném středověkém klášteře je ovšem i v divadelním podání jen záminkou pro další záměry. V brněnské inscenaci je zvláště patrná snaha ukázat, že boj o pravdu a hledání řádu v chaotickém světě jsou nadčasová témata, která stojí za to oživovat. „Mohlo mě napadnout, že ve světě žádný řád není," říká Vilém v závěru inscenace a vypravěč Adson skepticky dodává: „Růže z dávných časů je už jen jménem."
Pátrání po smyslu a podstatě není jen součást detektivní zápletky, ale stává se leitmotivem většiny jevištních dialogů. Ačkoli v radikálně zkráceném textu se někdy ztrácí mnohotvárná motivace jednání postav, režisér usiluje o promyšlené herecké divadlo, v němž každý dialog chce být naplňován významem, nezřídka i hravým dvojsmyslem. Očekávané jevištní efekty provázejí vlastně jen finální scénu požáru a okamžiky Adsonova blouznění, při nichž stěny variabilních klášterních dekorací pokrývají působivé projekce z dílny Petra Hlouška. Kracikův režijní přístup je vůbec sympaticky uměřený, což se projevuje i v milostné scéně mladého mnicha s Dívkou, která je pojata na dnešní poměry až nečekaně vkusně, nikoliv však bez emocí. Budování napětí výrazně napomáhá dramatizující hudba Dalibora Štrunce, v níž zaznívá dívčí zpěv, mnišský chorál, hlas houslí, varhan a dokonce i cimbálu.
Herecky inscenaci dominuje Viktor Skála, jehož Vilém z Baskervillu se vyznačuje bystrým úsudkem, ale i noblesou a sebeovládáním, jakkoli tmářské a chaotické prostředí mu příliš klidu k rozhodování nedává. Skvěle se své role zhostil také Ladislav Kolář jako slepý Jorge, jehož apokalyptické vize jsou děsivé i svým neobyčejně aktuálním přesahem k dnešku. Přehlédnout konečně nelze ani Stanislava Slováka v úloze slabomyslného mnicha Salvátora, který se - i díky skvělému maskování - stává prototypem tělesného a duševního znetvoření.
Jméno růže na jevišti Městského divadla v Brně možná není pro ortodoxní ctitele knižní předlohy, ale z Ecovy představy otevřeného díla těží jednu nepřehlédnutelnou myšlenku: jeho příjemcem může být jak znalec a intelektuál, tak i divák běžný a masový. Nemám pochyby o tom, že každý z nich si z představení může odnést plnohodnotný zážitek.
Umerto Eco, Claus J. Frankl: Jméno růžeMěstské divadlo v Brně, Hudební scéna, česká premiéra 19. února 2011
