Jules a Jim – recenze inscenace brněnského Divadla Reduta

Velké ambice má rovněž dramatizace románu Jules a Jim v režii Anny Petrželkové. Milostný příběh, jehož protagonisty jsou dva přátelé, kteří se zamilují do jedné ženy, se stal předlohou pro romantické filmové drama z roku 1962. Režisér Francois Truffaut v něm položil základy nejen svého rukopisu, ale vlastně i poetiky francouzské nové vlny.

Režisérka Petrželková na tento mistrovský filmový přepis opakovaně odkazuje, nejčastěji v podobě narážek na známé scény, jako je např. stylizovaný běh tří aktérů po mostě. Ve výkladu a interpretaci si však počíná osobitě, až již využívá impresionistické atmosféry či hravosti hereckých představitelů. Diváky překvapí už tím, že je posadí přímo na jeviště a v intimním prostoru arény nechává rozehrát celou sérii improvizací, mezi nimiž nechybí ani vtahování publika do děje. Ačkoliv nepatřím mezi zastánce takového týrání diváků, v brněnské inscenaci jde o funkční prvek, jenž připraví atmosféru pro vstup jediné ženské hrdinky do děje.

Petra Bučková jako Katty není ani tak démonická osudová žena, jako spíš hravá intrikánka, která motivuje řetěz nepředvídatelných situací, jenž vrcholí šokující smrtí dvojice hrdinů v potopeném autě. Jim v podání Michala Daleckého si užívá života plnými doušky a v sérii improvizací plní také úlohu klíčového baviče, zatímco Jules Jiřího Knihy přes všechny své taškařice musí nést také tíhu milostného trojúhelníku. Ve svém závěrečném monologu, popisujícím smrt přítele i Katty, tento vyhlášený představitel komických postav působí tak dojemně, až rozezní melancholické tóny předlohy. Oproti filmovému zpracování, kde vyzníval part vypravěče možná příliš literárně, vsází divadelní adaptace více na hereckou akci a názorně předváděné emoce. Milostné křepčení tak dostává podobu fyzicky náročné a místy i hořké klauniády, jejímž dějištěm je rozestlaná postel, ale třeba i obrovská vana, v níž aktéři tráví nejeden intimní okamžik.

Inscenace tak může těžit nejen ze spolehlivých hereckých výkonů , ale i ze sugestivní atmosféry výtvarného a hudebního rámce. Scéna a kostýmy Zuzany Štefunkové si pohrávají s principy secesní ornamentálnosti, dobový kolorit první světové války připomene rafinovaná filmová projekce a osobitou atmosféru dotváří hudební doprovod, v němž Mario Buzzi citoval známé francouzské melodie. Pro ctitele dramatických konfliktů možná bude brněnský Jules a Jim dějově chudý, leč z hlediska divadelní poetiky a stylu jde o úctyhodné dílo, jehož pichlavá výpověď o marnivosti lásky se jako tříska zadírá pod kůži.