Kafkův Proces v Aréně
Proces: Albert Čuba, Michal Čapka, Vladislav GeorgievFoto: Komorní scéna Aréna
Vrcholné dílo světové literatury, kterým román Franze Kafky Proces bezesporu je, se ostravská Komorní scéna Aréna rozhodla nastudovat podle jevištní úpravy Evalda Schorma a v režii Ivana Rajmonta.
První větu Kafkova Procesu, tedy slova: „Někdo musel Josefa K. pomluvit, neboť byl, ač nic neprovedl, jednoho dne ráno zatčen," Evald Schorm vyškrtl. Schormovi v jeho dramatizaci nešlo o příběh oběti systému ovládaného byrokratickými institucemi, uvnitř kterého se člověk nemůže dovolat práva, jak vykládají Kafkův Proces sociologové. Schorm jde ještě dál: jeho Josef K. je obrazem člověka, respektive obrazem lidského života, který je sám o sobě sebezničujícím, a to právě díky vlastní pasivitě. Položí-li někdo otázku, zdali je Josef K. v závěru hry popraven, nebo zavražděn, pak Schormova dramatizace a Rajmontova režie nabízí jinou úvahu: jde vlastně o sebevraždu a vražedným nástrojem je struktura osobnosti samotné oběti.
„Já jsem nic neudělal,"hájí se Josef K. „No právě,"odpovídá mu soudní úředník.
V programu inscenace tvůrci zmiňují snahu nalézat v Kafkově Procesu humor. Ten tam jistě je, mnohokrát právě v souvislosti s tímto dílem padl přece termín tragigroteska. Nutno však přiznat, že diváci v hledišti Komorní scény Aréna se během představení Procesu mockrát nezasmějí.
Scénograf Martin Černý postavil do hracího prostoru jako ústřední součást celého mobiliáře postel. V posteli přijímá Josef K. muže, kteří ho přicházejí zatknout, v posteli pracuje advokát Huld, postel se nakonec promění v místo, kde kdesi za městem umírá Josef K, jehož poslední slova zní: „jako pes."
Režie pracuje často s bodovými reflektory vykrajujícími jen malý prostor z okolní temnoty. Výsledkem je jistá ponurost celku a podtržená záhadnost dějů ovlivňujících život hlavní postavy, vyššího bankovního úředníka Josefa K.
Tuto postavu Ivan Rajmont svěřil Michalu Čapkovi. Jeho role je velmi náročná: ze scény během představení až na několik krátkých chvil neodchází, patří mu převážná část textu. Michal Čapka ztvárňuje Josefa K. jako člověka navyklého na vyšší životní úroveň, přesvědčeného o tom, že jeho život má pevné obrysy dané úspěšností v zaměstnání a uspořádaným osobním životem. Josef K. je v pojetí Michala Čapky hodně sebestředný, a byť občas projevuje snahu přemýšlet do hloubky o tom, co se to s ním vlastně uvnitř absurdního soudního procesu děje, převážně postupuje i jedná tak, že s ním divák vlastně v ničem nemůže souhlasit. Chová se arogantně ke své domácí, ženy považuje pouze za sexuální objekt, když se nakonec přece jen rozhodne pro nějaký pozitivní čin, stejně takového činu není schopen.
Na publikum klade inscenace dosti velké nároky. Jelikož ani v předloze nelze nalézt odpověď na otázku, kdo a co je v pozadí absurdního soudního procesu, divák, který hledá záchytné body v logice příběhu, je předem odsouzen k neúspěchu. Je totiž veden k hledání uvnitř sebe sama. Otázky, které tu Kafka, Schorm a Rajmont kladou vedou k úvahám o smyslu života jako takového. Divák hledající pouze zábavu a napětí je však nakonec také uspokojen.
Jsou zde totiž vynikající herecké výkony, díky kterým je každý v hledišti udržován v pozornosti. A je to nejen Michal Čapka v hlavní roli, ale především Pavel Cisovský jako advokát Huld a Tereza Dočkalová představující slečnu Bürstnerovou. Snad až příliš upachtěně se snaží z postavy Strýčka co nejvíce humoru vytěžit Vladislav Georgiev.
Ostravské provedení Kafkova procesu nabízí hlubší úvahu o lidské existenci, o lidském údělu a možnosti či nemožnosti mít svůj osud ve svých rukou. Stejně jako v době Kafkova života jsou to otázky aktuální, a takovými vždy zůstanou, neboť jsou nadčasové.
