Karel_Hynek_Mácha.RIP - recenze Romana Sikory

Ripování je proces, při němž se data z CD nebo z DVD, ale klidně i z VHS videokazety nebo jiných analogových médií přenášejí na pevný disk počítače. V inscenaci na Nové scéně Národního divadla se touto technologií nejspíš nechali inspirovat a vytvořili inscenaci s názvem připomínajícím svým tvarem a příponou v počítači uložený soubor, Karel_Hynek_Mácha.Rip. Do něj jakoby se pokusili převést analogový signál života a díla velkého českého romantického básníka. Harddisky jsou ovšem čím dál větší a naripovat se na ně dá bez ladu a skladu cokoli. Harddisky to snesou, divadelní jeviště už méně.

Na jevišti Nové scény se tvůrcům v přehršli dat podařilo dokonale utopit. A dospět dokonce k myšlenkám natolik překvapivým, až je s podivem, že se jich nezalekli ani oni sami. I když do značné míry působí, že mají v tomto směru pro strach uděláno.

KAREL_HYNEK_MACHA.RIP |foto: Nová scéna

Inscenace Karel_Hynek_Mácha.Rip se snaží být koláží. Jen snaží, protože se jednotlivé obrazy a situace v žádný tématicky propracovaný celek nespojují. Režisér Petr Štindl divákovi předestírá směsku útržků z Máchova díla a citace z jeho deníků. Je možné zaznamenat také snahu o aktualizaci Máchova odkazu a života. Třeba hledání ekvivalentu jeho romanticky rozervané osobnosti v době přítomné. Nebo co to dnes vlastně znamená, když je někdo poutníkem, jako Mácha, o němž je známo, že vášnivě rád chodil pěšky. A daleko. Dozvíme se třeba také o peripetiích, které Máchovy ostatky provázely po odtržení Sudet od československého státu.

Z celého snažení pak v inscenaci vzniká řada pozoruhodností. Tak alespoň namátkou. Zesoučasněný Mácha je zde vykreslen jako mladý rozháranec oděný ve stylu emo. Ufňukaný, celý v černém, s černě podbarvenýma očima. O zasedání české vlády a rozhodnutí přestěhovat po záboru Sudet Máchovy ostatky z Litoměřic do Prahy se dozvídáme, jen bůh ví proč, od herce v uniformě okupačního německého vojáka. Ve středu scény, nejspíš jako výraz postoje tvůrců k Máchovu životu a dílu, stojí po celé představení mobilní toaleta Toi Toi. Máchova vášeň pro chůzi krajinou se v inscenaci promění v turismus spjatý s momentálně módními výjezdy do Indie.

KAREL_HYNEK_MACHA.RIP |foto: Nová scéna

Indie hraje v představení vůbec významnou roli. Když si kladu otázku, co vedlo tvůrce k tomu, aby téměř celou inscenaci doprovázeli projekcemi na obrovském plátně v pozadí zachycujícími pouliční ruch indických měst, nacházím jen ty nejabsurdnější odpovědi. Záměna Máchova poutničení s dnešní podobou komerčního turismu je výrazem povrchnosti, která se nezastaví před ničím. Vcelku dlouhá pasáž věnovaná zbytečnému stavění stanů a hovorům o tom, co všechno se může turistovi v ulicích indického města přihodit, nemá s Máchou společného už vůbec nic.

Na pozadí podobné scénické a myšlenkové skrumáže si je možné představit opravdu ledacos. Třeba to, že režisér Petr Štindl jednoho dne potkal známého a dal se ním na chvíli do řeči. A známý, mimo jiné také umělec, třeba řekl: „Čoveče, byl jsem teď v Indii a mám parádní záběry." „Vážně?" opáčí režisér, „Docela by se mi právě teď hodily. Dělám totiž inscenaci o Máchovi." „A na co potřebuješ k Máchovi Indii?" zeptá se udivený cestoval. „Mácha přece napsal Cikány a ti přišli právě z Indie," vyřkne triumfálně režisér. „Tak to by mě teda nenapadlo," řekne známý.

KAREL_HYNEK_MACHA.RIP |foto: Nová scéna

To by vůbec napadlo málokoho. Ale po shlédnutí poslední inscenace Nové scény můžete nabýt dojmu, že možné je už opravdu všechno.