Karla – recenze nové české hry v Národním

Ten nám ovšem v posledních letech trochu skomírá. Lyrika se v něm totiž často jeví pouze jako zástěna mající zakrýt absenci komplexněji promyšleného názoru tvůrců či jejich postoje ke světu. Podobně je to i s Karlou v Kolowratu.

Inscenace nese název podle odebraného dítěte, o kterém se na scéně jen mluví a které chce jeho matka Draha získat zpět. Vzhledem k tomu, že si přivydělává jako laciná prostitutka, to s úspěchem jejího úsilí nevypadá dobře. A tak to i dopadne. V této linii příběhu se pak ještě dozvíme, že starý zaměstnanec zapadlé benzínové pumpy kdesi na Valašsku, Fügner, žil s její matkou, ale protože byla moc krásná, uchlastal ji jakousi podomácku vyráběnou pálenkou. To mu ovšem nebrání, aby Drahu neustále posílal k matčinu hrobu a byl zprostředkovatelem alespoň pozdního usmíření mezi oběma ženami.

Nacházíme se evidentně na periferii současného života. Což záhy doloží také skupina dělnic, přicházející do bistra po noční směně v nedaleké sklárničce, v níž kdysi pracovala také Draha. V bistru čekají na šéfa fabriky Reichmana, který jim má sdělit, jestli sklárničku zavře nebo ne. Jejich manžely už před drahnou dobou propustil a vyhnal tak z domova za prací, nyní se smráká také nad manželkami.

Po všemožných dohadech a hádkách konečně Reichman přichází. Úlisně plká, až přitlačen ke zdi ženám konečně potvrdí, že se sklárna zavírá. A pustí jim k tomu také zdravici jakéhosi ministra, který jim povypráví, že je „velký pták kokodák“. Scénu pak může udělat také Draha, jež venku v Reichmanově autě objeví svou dceru Karlu. Pří té příležitosti vyjde najevo, že Reichman je Karlin otec a že s ním Draha měla kdysi ve fabrice pletky.

Po poněkud bezzubé satiře na ignoraci současných politiků s „ptákem, kokodákem“, když pomineme otázku, proč by měl osud nějaké sklárničky zajímat samotného ministra, pak vstupuje do hry drobný prvek sci-fi. To když Reichman Draze a dělnicím oznámí, že se fabrika zavírá, protože on se s dcerou stěhuje na Měsíc. Proč zrovna tam, je těžké říci. Až do té chvíle totiž nic nenasvědčuje tomu, že by se příběh odehrával někde v budoucnosti.

Režie Jana Kačera Františákovu lyrickému dramatu moc nepomohla. Spíš naopak. Namísto stvoření svébytného poetického jevištního světa, do něhož by snad mohl zapadnout i „pták kokodák“ s výletem na Měsíc, raději rozehrává realistické drama vypjatých emocí s nepříliš přehlednými snovými vsuvkami. Jeviště sice scénograf Jan Schindler osadil vydesignovaným interiérem bistra, který jakoby vyrobil z jednoho zohýbaného kusu plastu, inscenace se ale nějak nemůže rozhodnout, jestli bude spíš umolousaně realistická nebo poetická, jestli bude ještě i sci-fi a jestli chce být také zásadněji sociálně kritická. To všechno v ní lze najít a trochu ne. A spletená ze dvou málo kompaktních linií vytváří na jevišti trochu zmatek, nebo chcete-li atmosféru neproniknutelného tajemství. Prodchnutého určitě alespoň konstatováním, že život je prostě... těžký.

Herectví ovládá v Národním dost obvyklá psychologická všeobecnost a není se možné zbavit dojmu, že tamní představy o tom, jak se chová a vypadá ženská z fabriky, jsou dost mlhavé a že jim to ani moc nevadí. Emočně vypjatý projev Martiny Preissové v roli Drahy, když promlouvá o Karle, je pak téměř nesnesitelný. Paradoxně největší síly projevu dosahuje v závěru, kdy je Draha náhle podivuhodně klidná a kdy zastřelí Fügnera. Neví se proč, ale to už je tak nějak jedno.

Jediný komu se jakž takž podařilo vytvořit alespoň trochu propracovanější vnější charakterizaci postavy je pak Jan Hartl. Jeho Fügner, z jehož projevu vyzařuje skrývaná bolest z promarněného života, poutá zaslouženě největší pozornost. I tato poloha se však časem ukáže jako nedostatečná a monotónní. Tápání českého divadla v oblasti lyrického dramatu tak smutně pokračuje.