Komunismus na scéně - nic nového /recenze/
Komunismus: Marcela Holubcová a Jakub ŠpalekFoto: Michal Hladík
Ke hře slovenského dramatika Viliama Klimáčka Komunismus srdce českých divadelníků zaplála láskou. Dokonce takovou, že u nás měla v rozmezí několika dnů hned dvě premiéry.
Jednu v Českých Budějovicích a jednu v Divadle v Celetné v podání Divadelního spolku Kašpar.
Komunismus: Lukáš JůzaFoto: Michal Hladík
Důvodem této náklonnosti nejspíš bude, že hra je to pramálo objevná a zoufale konvenční, ba prehistorická. K tématu, který si vytkla do názvu, moc nového nepřináší a v podstatě kopíruje vyznění záplavy reportáží, filmů, televizních inscenací a mnoha dalších mediálních formátů. Zachycuje průnik moci tehdejší Státní bezpečnosti do nejintimnějšího soukromí, což vede k tragédii jedné disidentské rodiny. Nic, co by nebylo nastokrát omleté. Snad jen s přihlédnutím k úsloví, že opakování je matka moudrosti, by se dalo hru vzít na milost. Jenže umění nespočívá v omílání klišé. Navíc formou, která odpovídá tradicím realistického měšťanského divadla 19. století. A už vůbec nespočívá v podbízení se současné ideologické poptávce.
Otázky, které by mohly být ve vztahu ke komunismu dnes opravdu aktuální, hra neřeší. Třeba tu, jak k nastolení onoho režimu vlastně došlo. Ono se totiž pořád tak trochu naivně předpokládá, že se odněkud, nejlépe zčistajasna, objevili proklatě zlí komunisté a uvrhli milióny do otroctví. Zcela proti jejich vůli a bez jakéhokoli zavinění poctivých občanů, demokratických institucí a bohabojných velkokapitalistů. Ve hře také zazní duchaplná věta, že „komunismus je strach". Jenže strach nebyl v minulosti jen komunismus a pro mnoho lidí je nyní strachem kapitalismus, kterému můžeme klidně říkat i demokracie.
Komunismus: Matouš Ruml, Tomáš KargerFoto: Michal Hladík
Režisér Filip Nuckolls v inscenaci Klimáčkovy hry v Divadle v Celetné zahltil jeviště realistickými dekoracemi, za něž by se nemusel stydět kdejaký televizní seriálový epos, a herce nechal jen mluvit text, zabývat se jemnými vnitřními hnutími postav a provádět množství drobných, realitu kopírujících činností. Jednoduše umění bezedných podtextů a nekonečných pauz, jak si z něčeho podobného utahovala meziválečná divadelní avantgarda. Nezřetelnost duševních hnutí se beztak nakonec vyjeví tím, co na sebe postavy prozradí, takže nejasnosti jsou tytam a divák se může koncentrovat na tzv. herecký prožitek, na utrpení, na ztotožnění se s postavami.
Nejfrapantnější na inscenaci je ovšem skutečnost, že i když se tvůrci rozhodli vést na vlně pohodlného psychologického realismu, nejsou ani na tomto poli schopni být důslední. Jakub Špalek v roli hlavy rodiny, Michala, sice trpí dojemně, ale marná sláva, nějak se není možné ubránit dojmu, že si komunikaci s důstojníkem Státní bezpečnosti na vyšetřovně představuje, jako by měl proti sobě dnešního městského strážníka s bločkem od pokuty za špatné parkování.
Komunismus: Jakub ŠpalekFoto: Michal Hladík
Anebo ona nekonečná emocemi překypující závěrečná scéna na střeše domu, kdy na sebe manželé chrlí kýble hořkosti. V inscenaci několikrát zazní, že je konec února. To ale postavám nebrání, aby se po střeše pohybovaly zcela přirozeně jen nalehko. No ano, stojí přece na jevišti. Anebo že by postavy rozehřívaly jejich vypjaté emoce? To by mohlo vysvětlovat, proč chladnokrevní příslušníci StB přicházejí zahaleni v zimnících.
No a ten závěrečný monolog syna Viktora, který přichází sdělit otci, co právě spáchal sebevraždu, že vstoupil do komunistické strany, to už je skutečně důstojná tečka za hitparádou realismu. Komu to na té střeše proboha vlastně říká, když otec je dole na dlažbě? A to si Klimáček s tvůrci inscenace opravdu myslí, že by do komunistické strany tenkrát přijali jen tak mýrnyx týrnyx kohokoli a hned?
V. Klimáček: Komunismus
Režie: F. Nuckolls
Hrají: J. Špalek, M. Holubcová, M. Ruml a další
Divadelní spolek Kašpar
Divadlo v Celetné
Premiéra 18. 10. 2010
