Misantrop v novém – recenze

Nejde o žádné výrazné scénické výstřelky, ale o divadlo, které se nepodbízí, přitom je divácky přístupné a srozumitelné. Jihočeši představili jak klasiku v novém kabátě, tak i díla zcela nová. Vedle Roku na vsi v úpravě a režii Břetislava Rychlíka se představila hra nizozemské autorky Marie Goos Fuk v režii Petra Zelenky a adaptace Molièreova Misantropa z pera současného britského dramatika Martina Crimpa v režii Martina Glasera.

Do Jihočeského divadla je z Prahy dlouhá cesta, a tak jsem s chutí využila shlédnout jejich představení při hostování souboru v Praze. Nejvíce mě zaujala nová verze Misantropa, uvedená na Nové scéně Národního divadla. Z dnešního hlediska se může zdát Molièreův veršovaný text o zakaboněném kritikovi společnosti, který nemilosrdně tepe všechny a všechno, přece jen poněkud zastaralý. Ve svěžím pojetí Martina Crimpa, který se nevzdal verše, ale využil ho ke zcela současné charakterizaci vykloubené VIP společnosti, má propojení básnického jazyka a zcela současného výraziva zvláštní dráždivý podtext (i díky výbornému překladu Lukáše Nováka).

Nevzdělaná a snobská dvorská společnost 17. století se tu proměňuje v současnou uměleckou smetánku, u níž netušíme, co myslí vážně a co bere jako pouhou hru. Molièrovská přímočarost v této adaptaci získává novou dimenzi. Tihle lidé nejsou zdaleka hloupí a přímočaře povrchní, jejich ctižádost být vidět je však nutí účastnit se banálních společenských hrátek.

Crimp dokáže trefně, ve zkratce popsat některé fenomény naší doby – například podivnou směs důvěrnosti a podrazáctví, charakterizující mnohdy vztahy mezi uměleckým a mediálním světem, či mašinérii výroby hvězdiček a idolů, k níž kromě lesku patří senzační historky, ale i osamělost a drogy. Autor se baví i tím, že sem tam rýpne do stávající britské kulturní scény, zkritizuje BBC, i své současníky Stopparda či Harea.

V Alcestovi, kterého hraje se sympatickým zanícením Jan Hušek, se zrcadlí rozpory mnohých dnešních rozhněvaných mužů. Společnost ho přijímá jako trochu obtížného, ale v podstatě neškodného oponenta. Popřává mu sluchu, protože už se stal (jako uznávaný dramatik a na pohled roztomilý člověk) její součástí. Jeho pocit jediného spravedlivého se projevuje buranstvím, bezohledností vůči druhým. Jeho sebestřednost a egoismus brání jakékoli empatii, a to i vůči lidem mu blízkým.

To se týká jak jeho přítele Johna (Tomáš Drápela), který toleruje jeho urážky a radí mu celkem rozumně zachovávat nadhled, tak především herečky Jeniffer (Teresa Branna), do níž je zamilovaný. Osobuje si právo ji vlastnit, ale přitom je ochoten uvěřit jakémukoli drbu či intrice vůči ní. Jennifer je typickým produktem zábavního průmyslu, jakousi předčasně vyspělou Lolitkou. Nezadává důvod věřit pomluvám, které se kolem ní šíří, ale zároveň je nevyvrací. Má své tajemství, ale i schopnost racionálně a přesně glosovat skutečnost.

Ostatní postavy, ať se jedná o kritika Covingtona (Pavel Oubram), novinářku Ellen (Lenka Krčková), herce Juliana (Václav Liška) či učitelku herectví Marcii (Daniela Bambasová), jsou vesměs podány s humornou parodující nadsázkou. Pomineme-li tuto základní image, každý z nich pod ní skrývá nějaký komplex, nejistotu či pocit zneuznanosti.

Celý děj se odehrává v odcizeném prostředí designového hotelového pokoje (autorem výpravy je Marek Cpin). Znakovost kostýmů dobře doplňuje charakteristiky postav, ať už v civilu, tak i v karnevalových převlecích alá doba Ludvíka XIV. Alcest, po celou dobu v černém, jako by symbolizoval jakéhosi Everymana, který proplouvá historií jako potřebný, ale zároveň trošku směšný kritik společnosti, jejíž je součástí i protikladem. Ostatně, Molière, který napsal roli Misantropa pro sebe, si tento rozpor užíval celý život. Svou tvrdou kritiku společnosti by si stěží mohl dovolit, pokud by neměl nejen záštitu Ludvíka XIV., ale i jím darovaný doživotní důchod.