Mojžíš v Městském divadle v Brně - recenze

Jeden z nejzásadnějších textů českého lidového divadla nastudovala podle přepisu Vojtěcha Hrona a ve vlastní úpravě režisérka Hana Burešová. Brněnskou inscenaci navštívil a její recenzi připravil David Kroča.

V režijní tvorbě Hany Burešové tvoří lidové divadlo podstatnou a hojně využívanou tvůrčí linii. Vodseďálkovu hru Mojžíš uvedla poprvé již v roce 1990 na jevišti Středočeského divadla Kladno a Mladá Boleslav. Zatímco v době krátce po sametové revoluci rezonovalo hlavně téma o cestě národa za svobodou a vlastní identitou, o více než dvě desetiletí později je třeba hledat spíše témata nadčasová.

V úpravě Hany Burešové zachycuje hra osudy starozákonního hrdiny od jeho narození v Egyptě přes čtyřicetileté hledání země zaslíbené až po jeho smrt: nekončí tedy dobytím Jericha jako u Vodseďálka, nýbrž Mojžíšovým odchodem k Bohu. Režijní koncepce využívá prostředků lidového divadla se vším, co k tomuto dnes již spíše opomíjenému žánru patří. Hraje se na jednoduché scéně Karla Glogra s otočnou dřevěnou dekorací a živě se zpívá na živě hranou hudbu Petra Skoumala, v níž se odrážejí lidové písně, chorály i liturgické nápěvy. Kostýmy z dílny výtvarnice Samihy Maleh evokují civilní židovské oděvy, které při výstupech divadla na divadle rychle střídají stylizované obleky známé z tradičních miráklů či mystérií.

Originální inscenace těží z kolektivního herectví tzv. sousedského divadla, v němž plní nezanedbatelný úkol vypravěčský part Opovědníka v podání velmi věrohodného Ladislava Koláře a v němž ostatní aktéři představují běžně i několik postav. Výjimku tvoří představitel Mojžíše Igor Ondříček, jehož úkolem je zvládnout vývoj protagonisty od polohy nesmělého mladíka až po vůdcovského starce, a Michal Isteník v postavě Blázna, jenž plní úlohu cynického smíška a kašpárka. Forma lidové podívané, která se hraje vážně a se všemi detaily, však není z hlediska diváckého vnímání bezproblémová. Kupříkladu princip stereotypního opakování, jenž je využit při jevištním ztvárnění deseti ran egyptských, může pro dnešního diváka působit až nestravitelně. Nicméně sám jsem si ověřil, že z této záměrné monotónnosti se může náhle vyloupnout docela silný moment. Mám na mysli scénu vzývání Zlatého telete, kdy se potrhlé klanění pohanskému bohu promění v nevázanou oslavu povrchních hodnot včetně pudových a smyslových zážitků. Ano, to jsou vlastně modly dneška. O to hrozivěji pak působí následující zvolání Mojžíše, jenž právě předává svému lidu Desatero - „Proklet budiž ten, kdo vás učí: Lžete a vražděte! Proklet budiž ten, kdo vám říká: Vylupujte, smilněte a hanobte!" Možná právě tato slova potřebujeme dvacet let po získání pověstné svobody slyšet. A možná právě pro toto očistné poznání má lidová hra Mojžíš na divadelním jevišti stále smysl a opodstatnění.