Muž na větvi – recenze

Nová autorská inscenace Jana Schmida je především holdem pospolitosti lidí, kteří se v době socialismu scházeli na samotě v horách a alespoň na chvíli vytvářeli společně jakousi enklávu svobody v nesvobodě. Autor sám pro sebe tu inscenuje útržky vzpomínek na dobu, která je pro většinu dnešních herců Ypsilonky dávnou historií. Nejde tu ovšem o popis historie jako takový, spíše o jakési trochu mystické a trochu sentimentální vzpomínání na dobu mladosti, kde se propojovaly a prolínaly osudy svérázných lidí, kteří by se dnes už patrně nesešli. Jakkoli se pamětníkům s trochou hrozivosti připomíná období tehdejší nesvobody, o to více si nostalgicky vrací chvíle, kdy se lidé ještě scházeli jen tak, pocit sounáležitosti, dnes už tak vzácný, pocit doby, kdy špiclování přináleželo jen skupině přisluhovačů režimu.

A tak se scházíme na symbolické oslavě osmdesátin paní Anny Drahoňovské (Jana Synková), na kterou se „ z nebe“ dostaví i její dávno zesnulý manžel Karel (Oldřich Navrátil), tak trochu pábitel, zemitý rozumbrada, který neváhá chodit na poradu k horským skřítkům. Drahoňovští jako symbol starodávné fungující rodiny stojí na jedné straně jako hostitelé, na druhé stojí sám autor, který roztáčí kolotoč vzpomínek.

Samotný vypravěč – Jan Schmid – je spíše tichým přihlížejícím a občasným glosátorem, zatímco jeho mladé alter ego – Augusta Suchomela – ztvárňuje s důrazem na naivitu, až dětský údiv a chlapeckou cudnost Petr Vršek. K autorově mládí patří nejen tito horalé, ale také plejáda nejrůznějších krásek jako sexuálních lákadel, i pestrá směsice podivínů (kunsthistorik Jana Jiráně, disident Daniela Švába, odborník na sexuální tématiku Hloucha Jakuba Slacha či režisér Petra Vacka, poctivě se snažící důležité momenty zaznamenat na kameru), ale i bytosti nadpřirozené (duch hor Romana Mrázika) a Vícestoletý (Pavel Nový).

V kontrastu k nim stojí mladík Martina Bohadla vnášející do děje dravou drzost až jakousi netesanost dneška, či erotický symbol všech mladistvých tužeb v provedení Martiny Pechancové (a tady si pánové v publiku opravdu užijí!).

O výpravu se postaral mnohaletý Schmidův spolupracovník Jaroslav Malina, který vytvořil na scéně jakýsi totem, symbol vládce hor, jež nabývá projekcí podobu pestrobarevného ornamentu alá Klimt. Obrazový design Braňa Holička a Pavla Moce pak dotváří scénu a proměňuje její nálady. Žádný celistvý příběh tady neexistuje, každá z postav má svůj dílčí příběh, své tajemství, a ty se sbíhají a kříží ve skládance nostalgických vzpomínek. Také inscenační metoda je vzpomínkou na „kdysi“, přímo názorným příkladem ypsilonského způsobu práce, skládáním střípků a hravými slovními a hudebními asociacemi.

Zatímco příběh samotný řekne něco víc hlavně pamětníkům, kteří znali dobu a v paměti se jim vynoří podobný typ vzpomínek na někdejší pospolitosti, obecně zaujme především originální, ryze ypsilonkovský sound, který je dílem Miroslava Kořínka. V něm se prolínají a slévají nejrůznější dobové hity ve vtipně promíchaných a prokomponovaných sborových celcích, s klavírním doprovodem Dominika Renče a také za přispění orchestru herců, kteří hrají nejen na skutečné nástroje, ale využívají doslova vše, co jim padne pod ruku.

Tato ypsilonská inscenace nevnucuje názory, nabízí pestrobarevnou kytici různých přístupů k životu, je přiznané retro se všemi atributy, které chvílemi okouzlí a chvílemi se poněkud rozplývá v zdlouhavosti. V dnešním spektru mnohdy až drastických experimentů a útočně politických výkladů zastupuje tato inscenace alternativu hravé divadelnosti přinášející dotyk světa, který už dnes neexistuje.