Muzikálová verze Cyrana na Vinohradech – recenze

Zastáncům klasického textu Edmunda Rostanda asi muzikálová verze Cyrana nebude příliš po chuti. Na druhé straně se zdá, že by nová inscenace mohla do vinohradského divadla přitáhnout mladé diváky, kteří dosud tuto scénu míjeli. Posuzujeme-li totiž tento muzikál nezávisle na známé předloze, nedopadne v hodnocení zle. Autoři jako by starý příběh protáhli filtrem dnešního vidění (i s jeho poněkud pokleslým sentimentem), a oblékli mu lehce morbidní, rockový plášť.

V první chvíli patrně většinu diváků šokuje příchod rockových muzikantů s holou hrudí, zahalenou jen koženými vestami. Příběh je zarámován smrtí Roxany v klášteře, poté jeptišky nalézají v cele závratné množství vzpomínek, v nichž se věčná láska nerozlučně proplétá se smrtí.

Když se tedy scéna, jejímž autorem je Daniel Dvořák, rozsvítí, temná atmosféra na nás doslova padá. Je tu ponurost spojená s přepychem, labyrint zrcadel, pohyblivá svítící platforma, na níž přijíždějí na scénu protagonisté. Ze tmy se vynořují přízraky mrtvých, jimž vévodí jako socha Roxana v obrovské rudé róbě. Pocit zmaru navozuje sugestivní temná hudba a hlasy, výkřiky a nářek vracející se ozvěnou ze všech stran.

Do kontrastu k tomuto zmaru jsou tu vzpomínky na chvíle, kdy vládlo bujaré veselí, slovní šarvátky a romantická láska. Je to zhmotnělý Roxanin sen, v němž jde láska se smrtí ruku v ruce. Ani na okamžik se přízraku smrti nezbavíme. Je přítomna neustále, ať už v černé potměšilé postavě, hrané Veronikou Žilkovou, či zvukově zdůrazněným zvukem kosy. Pro celý příběh je charakteristická dvojlomnost, jakási horečná naléhavost, v níž se propojuje patos a banalita.

Také jednotlivé postavy nesou tuto ambivalenci. Bouřlivák Cyrano, jemuž verše proudí doslova celým tělem s duší smutně černou, jako je jeho plášť, neustále balancuje na hraně fanfarónského vtipkování a až kýčovitého sentimentu veršů pro svou tajnou lásku. Roxana, formálně dokonalá, svázaná společenským kodexem, se zase bezhlavě vrhá do vztahu s mnohem mladším kadetem, jehož dokonalost si vysnila. Kristián je ze zcela jiného světa, je spíš neotesancem z venkova nežli šlechticem, blouznivě okouzlený idolem, obrazem snové dámy. Jako by všichni hráli velkou společenskou hru na slepou bábu, v níž jsou oslepeni svými sny natolik, že nedokážou vnímat realitu.

Text hry mnohem pregnantněji nežli je tomu u Rostanda rozděluje formální vyjadřování ve společnosti a mluvu drsného chlapského světa, kde mají své přirozené místo hrubé výrazy. Morávkova režie ještě zdůraznila umělost tohoto světa zpomaleným, snovým rytmem, prokládaným navíc zpěvavými litaniemi, patetickými výkřiky a srdcervoucím nářkem.

Martinu Stropnickému muzikálový Cyrano sedí tak, že by mu mohla závidět leckterá rocková hvězda. Zvládá jej s překvapivou suverenitou pohybovou i hlasovou (škoda jen, že při intenzivním hudebním doprovodu je srozumitelnost textu na hranici slyšitelnosti).

Dagmar Havlová v roli Roxany je uvěřitelným ideálem všech mužů, včetně jakési chladné nedostupnosti. Vždyť základní dovedností preciózky bylo vždy dbát na to, aby nedala najevo své skutečné pocity.

V roli Kristiána hostuje Martin Kraus, jehož postava mladičkého neotesance a suveréna je kontrapunktem k vycizelovaným mravům pařížského světa. Jeho ostrý hlas zde tedy zaznívá jaksi nepatřičně, a trochu připomíná zvuky oné smrťácké kosy. I přes toto buranství má však postava své kouzlo, a herec získává body především u ženského publika.

Výbornou psychologickou studii tvrdého politika a vojáka, který jen sem tam poodkryje citlivější stránku své osobnosti, vytvořil v postavě De Guiche Pavel Batěk. Stejně jistý je i ve zpívaném projevu.

Hudba Xindla X může chvílemi působit až příliš agresivně. Nicméně, hudebník má schopnost vytvořit chytlavé melodie, které v hlavě zní dlouho po skončení představení (což je u dnešních muzikálů vzácnost). Divadlo na Vinohradech tedy v posledním titulu sezóny nabídlo na tuto scénu odvážný, neobvyklý projekt. Zda ho diváci přijmou, však ukáže čas.