Na vaše riziko – recenze

Ředitel divadla Ungelt Milan Hein si připravuje dramaturgii sám – a vychází z jednoduchého kritéria. Co se líbí mně, bude se líbit i divákům. A má většinou pravdu. Jedná se převážně o komorní hry, odehrávající se v jednom prostředí, v nichž velmi často vztah dvou stran postupně dospěje ke smíření, resp. přehodnocení dosavadního života a rozhodnutí udělat nějaký zásadní čin.

Přesně do tohoto modelu zapadá hra britského autora Petera Darrella Na vlastní riziko. Do hlavních rolí byli obsazeni oblíbení spolupracovníci divadla – Jiří Schmitzer a Chantal Poullain, kteří zde již dvanáct let spolu hrají ve Hře o manželství.

Půdorys hry je jednoduchý: nezdárná dcera přichází převzít dědictví po otci, dům, který je ovšem zatížen věcným břemenem v podobě otcova přítele, stárnoucího bývalého profesora a básníka Patrika. Jeanette přijíždí z Francie (takže své opodstatnění má i francouzský přízvuk herečky), jako slavná zpěvačka (zde učinil překladatel Pavel Dominik změnu v profesi – a tím dal režii možnost rozdělit jednotlivé scény chytlavými francouzskými písničkami).

Příběh se ubírá obvyklou cestou, v podstatě bez překvapení. Jeanette vetřelce ve „svém domě“ nejprve nesnáší a ráda by se ho zbavila, ale postupně tomuto svéráznému „pavoukovi“ přichází na chuť. Jeho klid a schopnost aktivního naslouchání jí v její profesní i osobní krizi přijde vhod. Jejich počáteční kousavý slovní ping-pong se proměňuje v jakési domácí psychoterapeutické sezení, ve kterých ji Patrik postupně dotlačí k rozhodnutí změnit život. Jako by v něm nalézala někoho (snad náhradního otce), komu se může svěřit. Navíc tu jistou roli hraje i konfrontaci anglického profesorského klidu a umělecké rozháranosti s francouzským espritem.

Jejich postupně se prohlubující důvěrnost v sobě nemá příliš erotiky, jde spíše o jakousi duševní spřízněnost. Je to především Jeanette, která jako u zpovědi postupně – většinou posilněna alkoholem – odkrývá své slabé stránky, ať už je to hysterie, pocit viny, že vyměnila kariéru za dceru, stesk po nenaplněném životě.

V sérii rozhovorů, které se rozvíjejí v pozvolném tempu, dojde samozřejmě i k hádce, zazní různá moudra a vtipné hlášky – prostě tak, jak to mají diváci rádi. Oba herci zvládají své role díky osobnímu kouzlu svědomitě, i když občas sklouzávají až ke stereotypnosti. Je to tedy představení kultivované, příběhem ani hereckými výkony však nikterak výlučné. Je to sázka na jistotu, další z úhledných korálků repertoáru Ungeltu, který má své stálé a vděčné diváky, o čemž svědčí i to, že představení je nadlouho dopředu vyprodáno.