Největší démant světa – recenze
Divadlo Ungelt v polovině března uvedlo další českou premiéru. Je jí hra britského autora Gregory Mottona Největší démant světa, kterou pro divadlo přeložila Marta Skarlandtová a režíroval Ladislav Smoček.
Britský autor Gregory Motton se u nás patrně představuje úplně poprvé. Ačkoliv píše od poloviny 80. let, kdy si vyzkoušel nejrůznější scénické experimenty, na britských jevištích nebyl přijímán příliš vstřícně. Větší štěstí měl v sousední Francii. Je paradoxem, že jedinou hrou, která získala v Anglii širší ohlas, je Největší démant světa, která má k experimentu daleko.
Jedná se o psychologicky laděný komorní text o vztahu mezi mužem a ženou, který se inspiruje severskými dramatiky (především Mottonovým oblíbencem Augustem Strindbergem), ale také klasickou britskou konverzační komedií. Je to takový „tanec smrti“ po anglicku. Vyznění tedy není zdaleka tak depresivní jako u seveřanů, spíše v něm cítíme britský nadhled kořeněný vtipem a skeptickými poznámkami, pokud jde o život i lásku (např. v konstatování hrdinky, že život není krátký, ale je dlouhý až moc).
Zestárlý profesor byl sice celý život fatálně přitahován svou o generaci mladší milenkou, ale nikdy se kvůli ní nehodlal rozvést. V důsledku toho se žena několikrát vdala, navzdory tomu, že profesor byl její jedinou celoživotní láskou. Setkání pan Smithe s paní Thomasovou se odehrává po mnoha letech, kdy zatrpklý a nemocný profesor žije osaměle v domku na mořském pobřeží, kam přijíždí jeho někdejší milenka společně s manželem (s nímž se ovšem na scéně nesetkáme) a nabízí, že se o něj bude starat. V průběhu pár dní si oba uvědomují, že vášně už jsou pryč, a je tedy čas k bilancování jejich podivného vztahu. Profesor vyčítá, že pro ni byla důstojnost největším démantem (odtud název hry), a dojde na nejrůznější výčitky z obou stran. Nicméně, oba se shodnou na tom, že jejich vzájemná láska stále trvá (ale v podtextu cítíme i to, že se může jednat o iluzi).
Před nedávnem jsem konstatovala, že ředitel divadla Ungelt Milan Hein dobře zná své diváky a dokáže jim dát přesně to, co si žádají. A tak i Démant je názorným příkladem, který tuto skutečnost potvrzuje. Režie Ladislava Smočka, stejně jako výkony obou hlavních představitelů Františka Němce a Dany Syslové jsou kultivované, promyšlené, bez kazu. Zkrátka standardně namíchaná směs chytrých řečí, sentimentu, bonmotů kořeněných vtipem a skeptickým humorem, které publikum Ungeltu (tvořené převážně dámami středního věku) ocení, a patrně jim připomene mnohé z dávných snů a ztracených iluzí, které život zákonitě provází.
