Ohrožené druhy – recenze

Filmové opusy Petra Zelenky se pravidelně stávají kultovními (ať už byl jen scénáristou či zároveň režisérem), jeho tvorba pro divadlo má však ještě cosi navíc. Autorovo vidění světa totiž v sobě má dvojlomnou divadelnost přímo zakódovánu. Všichni ti jeho „knoflíkářští“ podivíni i obyčejní šílenci se dívají na svět očima naivního dítěte, které se hrou osudu dostává do situací, na něž nestačí, nicméně je musí v pudu sebezáchovy řešit. Chytře, s humornou nadsázkou, ironií a sebeironií Zelenka dokáže pojmenovávat problémy současné společnosti, ale zároveň se nenásilně dotknout bytostných intimních rozporů, které dennodenně řeší každý z nás.

Jeho postavy mají v genech uloženy archetypální vzorce chování, které v určitých situacích vybublají na povrch (ať už v pozitivním či negativním slova smyslu), sentiment vzpomínek na dětství a mládí, který je podvědomě formuje celý život. Zároveň jsou strhávány proudem, který je nese většinou zcela neočekávaným směrem. Je to horská dráha života, na níž většinou netušíme, zda jsme dole nebo nahoře.

Autor neustále souběžně nabízí zcela protikladné pohledy na situaci, nic není černé nebo bílé, vše se z pootočeného úhlu pohledu může změnit ve svůj protiklad. To se děje dramaticky vyváženým střídáním vážného a veselého, celků a detailů, citem pro nuance jazyka a dvojznačnost slov, s hravostí chvílemi až dětinskou.

Zelenkovy texty, a Ohrožené druhy zvláště, tak v hravé schopnosti zacházení se skutečností připomenou díla některých anglosaských autorů, především Toma Stopparda či Martina McDonagha. Specifický humor je však český originál. Je to neustálý boj protikladů, konfrontace konzumního a alternativního života a způsobu myšlení, protichůdných požadavků na život, v němž chvílemi vítězí nezištné nadšení z tvůrčí práce, jindy touha po blahobytu či slávě.

Globální problémy dnešní doby (devalvace morálních hodnot, úzká hranice mezi závratným úspěchem a absolutním krachem, vliv médií a nadnárodních společností ad.) jsou převedeny do osobního příběhu dvojice kamarádů ze školy, z nichž jeden je z prvního pohledu úspěšným špičkovým manažerem (Jan Igora Bareše), druhý nonkonformním umělcem, bouřlivákem (Jeremy Jiřího Štěpničky).

Postupně se dobíráme k tomu, že jejich postoje i životní peripetie si nejsou zas tak vzdálené. Takže závěr, kdy si symbolicky přehodí role, nepůsobí násilně (a navíc připomenou mnohé reálné postavy naší politické a kulturní scény). Oba herci dokážou svým hrdinům namíchat přesnou dávku sympatičnosti i odpudivosti, společenské křeče a volnomyšlenkářství, chlapecky spikleneckého humoru a zároveň bytostného smutku.

Paralelou k těmto starým bardům jsou o generaci či dvě mladší kreativec Pavel, někdejší graffiťák (Jan Dolanský) a transvestita Hanka (Michal Kern), kteří sní na jedné straně o slávě a blahobytu, na druhé straně zároveň bytostně touží po duchovním naplnění života.

Zvláštní kapitolou jsou zde ženy. Sabina Králová a Miluše Šplechtová jako Jana a Eva v různých věkových kategoriích splňují vizi blonďatého ideálu mužského světa (racionální, chladná Eva je zároveň křehkým zranitelným děvčátkem, které si žádá ochranu, Jana je ztělesněním dosud eroticky lákavé ženy středního věku, která navíc nabízí chápavost mateřskou i kamarádskou, přímočarost a schopnost ironického nadhledu nad sebou i nad světem).

A budeme-li sledovat peripetie partnerských vztahů důsledně, pak i gay Hanka je ukázkou takové ideální, byť rozporuplné partnerky (to je navíc podtrženo i jejím symbolickým prolínáním s rolí morální autority Marty Kubišové).

Název Ohrožené druhy po zelenkovsku nabízí spoustu různých interpretací a v průběhu děje jich nalézáme stále více. Ať už jde o zmínku o vzácném mloku skvrnitém, kterého v ZOO sponzoruje Jan a jehož smrt se pro něj málem stane osudnou, tak i o sortu lidskou v nejrůznějších podobách – mizení jednotlivců, kteří dosud neztratili přirozený instinkt a cit, celé střední třídy, někdejší široké šedé zóny mezi úspěšnými konformisty a programovými losery, ale v globálním pohledu i celé lidstvo.

Společně s Petrem Zelenkou však tyto pesimistické vize nesledujeme s dusivou depresí, ale s nadhledem, sebeironickým černým humorem a jakousi stále fungující nadějí.