Ostravské Veselé paničky windsorské jsou rockové, dobře zahrané, ale stylově nejednotné
Národní divadlo moravskoslezské uvedlo před koncem sezóny na scéně Divadla Jiřího Myrona Shakespearovu hru Veselé paničky windsorské. Režisér Peter Gábor s dramaturgy Sylvií Rubenovou a Markem Pivovarem hledali klíč k ozvláštnění známé komedie. Vyšli z překladu Martina Hilského a rozhodli se pro specifický výklad hlavní postavy rytíře Jana Falstaffa. Ten má být v jejich pojetí stárnoucí rockovou, do sebe zahleděnou, arogantní a nesympatickou rádoby hvězdou, hrající hudbu, která už nikoho nezajímá.
Hudba Jiřího Sedláčka ve vlastním živém provedení spolu s kolegy s jeho kapely Moby Dick vůbec není vyčpělá, v závěru inscenace je tomu dokonce právě naopak, a Jiří Sedláček přes všechnu svoji snahu udělat ze sebe negativní postavu poživačného zhýralého svůdce lačnícího spíše po penězích, ale i po vnadách žen, stále zůstává spíše sympaťákem narušujícím nudný život maloměsta Windsoru žádoucím průvanem. Každý muž s kytarou v ruce je prostě většinou sympatický. Navíc výborný pěvecký i kytarový projev Jiřího Sedláčka z něj opět dělá miláčka publika. Shakespearův Falstaff to ale kromě fyzického vzhledu není. Své tady hraje i ironický nadhled, se kterým Jiří Sedláček Falstaffa jistým způsobem karikuje.
Hlavním problémem inscenace je její žánrová neujasněnostRežie využívá tu principů komedie dell arte, tu grotesky, tu frašky, jednotlivé herecké výkony jsou místy stylizované, místy psychologicko-realistické, celek v některých částech inklinuje až k rockovému muzikálu, ale bohužel jím v žádném případě není. Škoda. Závěrečná čtvrtina celé inscenace ukazuje, že při větší odvaze by se žánrové jednoty a jednoznačného, stylově čistého uchopení Veselých paniček windsorských skrze rockový žánr, dodržovaný ovšem důsledně od počátku až do konce, dalo díky potenciálu souboru snadno dosáhnout. A celek by byl zcela jistě divácky záživnější.
Výborné jsou kostýmy Aleny Schäfferové. Oblečení celé kapely a hlavně rytíře Jana Falstaffa do kostýmů rockových muzikantů je mimořádně vydařené. Ale i kostýmy ostatních vystihují charakter a povahu jednotlivých postav, a dohromady vytvářejí barvitou, velmi zábavnou podívanou.
V celé inscenaci je řada výborných hereckých výkonů Jenže zase platí slova o stylové nejednotě a žánrové různosti. Jiří Sedláček v roli rytíře Jana Falstaffa, spolu s Renátou Klemensovou coby představitelkou kuplířky a hospodyně paní Čiperné, ale také představitel Hospodského v podání Františka Večeři hrají převážně psychologicko-realisticky. K nim lze přičíst i dvojici milenců, mladého pána Fentona v podání Víta Holečka a Izabelu Firlovou v roli Aničky Pažoutové. Částěčně, ale s přesahy do grotesky, se k nim řadí Lada Bělašková jako paní Brouzdalová, a Sylvie Krupanská hrající paní Pažoutovou. Obě posledně zmiňované herečky podávají i výborný pěvecký výkon. Jejich manželé, žárlivec Brouzdal v podání Petra Housky, a Pažout, jak jej hraje František Strnad, jsou zase postavy jako vystřižené z frašky.
K tomu přistupují téměř čistě groteskně pojaté figury Robina, Blbouna a Rugbyho (všechny tři hraje Robert Finta), Cajuse, francouzského lékaře v podání Vladimíra Poláka, a hlavně Tintítka, mladého nápadníka mdlého rozumu v podání Davida Janoška. A na další hereckou notu, také ovšem odlišnou, hrají Tomáš Jirman ve slovních eskapádách faráře Evanse, či moralizující venkovský sudí Bloumal v podání Vladimíra Čapky. Všichni vyjmenovaní, jak bylo řečeno, podávají kvalitní herecké výkony, bohužel ale stylově jakoby každý z jiné inscenace.
První půlka do přestávky pokulhává v tempu. Po přestávce se všechno rozběhne poněkud čileji, objeví se i výrazně výtvarně stylizované, hromadné taneční a pěvecké scény, skutečně odkazující k rockovému muzikálu. Dojde i na potlesk na otevřené scéně po obrazu noční scény s elfy. Ta je ovšem stylově jako vystřižená z rockového muzikálu, a to včetně kostýmů, masek, choreografie, hudby i zpěvu. Škoda že inscenátoři nenašli dost odvahy uchopit podobně celou inscenaci. Veselé paničky windsorské v podání činohry Národního divadla moravskoslezského, zařazené do celoročních ostravských oslav čtyřstého výročí úmrtí Williama Shakespeara, byly velmi očekávané. Inscenace však za ním bohužel poněkud zaostala.
