Ostravský Hamlet je tragikomický a nabízí především silný divácký zážitek
Na Slezskoostravském hradě začaly Shakespearovské slavnosti. Letos se v severomoravské metropoli konají podeváté a jako jedno ze dvou premiérových představení byla vybrána hra Hamlet. Kdo by čekal ponuré drama, mohl být zaskočen. Že zábavné mohou být i tragédie dokazuje inscenace hry Hamlet v dramaturgii Tomáše Vůjtka a v režii Janky Ryšánek-Schmiedtové.
Tomáš Vůjtek sáhl do Joskova překladu Shakespearova textu tužkou výrazně škrtající. Nezmizel však žádný důležitý dějový fakt. Díky úpravě textu ubylo mnomluvných pasáží, které sice mají (jak jinak u Shakespeara) jiskru a vtip, jsou však spíše renesančním dědictvím duchaplnosti, a dnešní divák je příliš neoceňuje. (Pravda, někdy ke vlastní škodě, i rozvíjení slovní zásoby a tříbení umění používat vtipně slova je z hlediska rozvoje osobnosti důležité.)
Oč méně slov, o to víc blýskání čepelíVůjtkova úprava od samého začátku akcentuje prvky násilí a agresivity. Režie je v tomto zajedno: čepele vražedných nožů se blýskají v průběhu představení téměř nepřetržitě. Scénografka Lucie Labajová navrhla jednoduchou stupňovitou světle šedou scénu, která bez přestaveb umožňuje přechody z jednoho prostředí do druhého, ať již děj probíhá na hradbách, na hřbitově nebo v hradní síni, či v ložnici královny. Prostor rozbíjí pouze velká socha ledního medvěda. Tento výrazný objekt je mnohoznačným symbolem, vykládat si jej lze různě, jedno je jisté: kdyby objekt na scéně nebyl, nic by se nestalo.
Tragédie rytmizovaná komikouRežisérka Janka Ryšánek-Schmiedtová vede herce k energickému, velmi živému projevu, od začátku nasazuje velmi výrazné tempo, a nebývalou měrou využívá veškeré možnosti slovní i situační komiky, které v textu této nejslavnější Shakespearovy tragédie lze nalézt. Díky tomuto přístupu je inscenace posunuta velmi blízko k tragikomedii. Komika zde nejen slouží k pobavení a oddechu diváka, ale výrazně rytmizuje děj, což podstatně zvyšuje záživnost celého představení. Originálně režijně uchopeny jsou i některé jednotlivé scény, zejména pak vystoupení skupiny kočovných herců či scéna Oféliina šílenství. Ozvláštnění výrazně rytmickou hudbou Jiřího Buriana a téměř hiphopovým zpěvem protagonistů pak zasazuje děj hry do dnešní skutečnosti.
Z hereckých výkonů lze těžko vyzdvihnout jednoho představitele - všichni odvádějí vrcholné výkony. Velmi příjemným překvapením je výkon Tomáše Savky v hlavní roli Hamleta. I když čemu se divit, herec ověnčený pěveckými a muzikálovými cenami jen dokazuje, že i činoherní herectví mu nečiní žádné potíže. Savkův Hamlet je věrohodný, přirozený, velmi hravý, ale i výrazně důmyslný, a když je třeba, i hrozivý. Velmi výrazná je Ofélie v podání Pavly Gajdošíkové. Již zmíněná scéna jejího šílenství, ve které herečka prokazuje své velké pěvecké schopnosti, zůstane dlouho nezapomenuta. Jan Vápeník hraje bratrovraha a královraha Claudia jako bezohledného, samolibého a poživačného zločince bez jakýchkoliv skrupulí. Výborný je Miroslav Etzler v roli Polonia. I on nebývale těží z komického potenciálu postavy, a scéna jeho slovního klaunství při společné audienci s Ofélií u krále a královny patří k nejzábavnějším v celém představení. Konkuruje jí v tomto ohledu jen scéna hrobníků, které hrají Petr Panzerberger a František Večeřa. Dokonalý klaunský výstup završuje posléze Fratišek Večeřa ve slavné scéně s Hamletem nad lebkou šaška Yorika.
Královna Gertruda v podání Dany Růžičkové působí jako slabošská a bezradná žena. Je velkým a nelehkým úkolem pro herečku, aby bezradnost postavy se nepromítala do hereckého výkonu. Laertes Josefa Kaluži také patří k těm velmi výrazným postavám. Laertův smutek nad smrtí otce a vztek nad jeho nedůstojným pohřbem, i jeho nářek nad mrtvou sestrou Ofélií je velmi emocionální, ale naprosto věrohodný. Jan Fišar v epizodní roli ducha mrtvého krále Hamleta je majestátní v obou svých nedlouhých vystoupeních, a zajímavě ztvárňuje rovinu stále milujícího manžela ve scéně, kdy Hamlet ve vzteku málem zabíjí svoji matku Gertrudu.
Ostravská inscenace Hamleta překračuje obvyklý rozměr inscenací Letních shakespearovských slavností. Je sice zaměřena především na vytvoření silného diváckého zážitku, ale svým pojetím otevírá debatu nad inscenováním Shakespearových her v dnešním světě otázkou, jak co nejsilněji oslovit dnešního občana (záměrně zde není slovo diváka), jakým způsobem v dnešní době předat poselství autora, který snad nejvýrazněji ze všech dramatiků všech dob ovlivnil civilizační rozvoj. A svým celkovým pojetím na tuto otázku také odpovídá.
