Ostrov pokladů objevuje v londýnské verzi dívka Jim
V Národním divadle v Londýně uvedli novou adaptaci oblíbené dobrodružné knihy Ostrov pokladů, která v roce 1883 proslavila Roberta Louise Stevensona. Díky přenosům NT live ji mohli vidět i čeští diváci.
Dobrodružné příběhy jsou oblíbené jak u dětí, tak u dospělých. Jak je ale ztvárnit na scéně, aby neztratily nic ze své barvitosti a plastičnosti? Odpověď nabídlo londýnské Národní divadlo v nejnovějším kousku, adaptaci slavného Stevensonova románu z roku 1883, který byl ve světové premiéře uveden na největším jevišti Národního divadla, v sále Olivier Theatre.
Hvězdné nebe nad hlavou a papoušek na dálkové ovládáníPro britské herectví nemusí mít každý z diváků pochopení, může mu připadat až příliš tradiční, nicméně Angličanům nelze upřít skvělou práci se scénou. A v londýnském Národním divadle dokážou věci skutečně zázračné. Scénografie Lizzie Clachan proměnila celý prostor divadla v jakési planetárium, v němž divákům září nad hlavou hvězdné nebe. Dalším kouzlem jsou proměny prostoru scény s točnou ve středu, kde se rázem z opuštěné polorozpadlé hospody u cesty stane velkolepý škuner s plachtami napjatými vysoko nad hlavy diváků, aby se vzápětí proměnil v jakousi měsíční krajinu ostrova, a vzápětí se divákům nabídl i pohled do jeho útrob, podzemních jeskyní.
Hudební doprovod, s naživo hranými a zpívanými námořnickými písněmi dokresluje dobrodružně hororovou atmosféru a barevný papoušek Flint na dálkové ovládání glosuje vtipně jednotlivé fáze děje.
Zpracování příběhu se ujaly ženyStevensonův pirátský román adaptovala dramatička Bryony Lavery, která - pro mnohé překvapivě - zařadila do děje i několik ženských představitelek. Tím dodala příběhu jistou nadsázku, a zároveň zbavila diváky předsudku, že jde o čistě „mužskou záležitost“. Sama autorka adaptace poznamenala, že ona sama si jako holka hrála na piráty, a tak přišel nápad „předělat“ pubertálního vypravěče Jima Hawkinse na holku Jim. Ta žije s babičkou v nepříliš prosperující hospodě na venkově, a tak není zcela jisté, zda se vše, co vidíme na scéně, neodehrává jen v její fantazii.
Do obsazení pronikly i další ženy, ať už na straně „hodných“, tak i na straně pirátů. Bryony Lavery vytvořila adaptaci, která nejen sleduje známý dobrodružný příběh cesty za pokladem, ale přidává i další roviny - malá Jim, která nemá otce ani matku, na čas nachází v jednonohém pirátovi Silverovi náhradního otce, než odhalí jeho zrádnost.
A autorka si rovněž s nadhledem pohrává s konzervativní britskou náturou, kdy příslušníci střední třídy tváří v tvář pirátům do poslední chvíle zachovávají gentlemanská pravidla, což se může jevit jako pošetilé či absurdní. Režie byla svěřena mladé režisérce Polly Findlay, která v Národním divadle strávila několikaletou praxi jako asistentka režie.
Dr. Who slizký jako Johnny DeppJak se ukazuje, Nicholas Hytner má čich na talenty, a i v tomto případě vsadil na správného koně. Findlayová se za svůj samostatný debut v Národním rozhodně stydět nemusí. Režie je nápaditá, vtipně prolíná jednotlivé roviny, a dává dostatek prostoru hercům. Patsy Ferran, pětadvacetiletá britská herečka se španělskými kořeny, v roli Jim může některé diváky iritovat, nicméně její androgynní image činí postavu uvěřitelnou, navíc přidává i naivně erotický tón první lásky a zároveň hledání otce v pirátu Silverovi.
Obsazením této role udělali tvůrci radost televizním fanouškům, neboť jej ztvárnil někdejší Doktor Who Arthur Darvill. Ten pojímá Johna Silvera ve stylu sympatického zloducha a la Johnny Depp v Pirátech z Karibiku. Je charismatický, ale zároveň pěkně slizký. Ostatní hrají výrazné typy, chvílemi možná s až přehnaným akcenty na konkrétní zlozvyky. Nicméně, inscenace funguje, a baví se jak děti, tak dospělí. Pro děti je tu napětí a divadelní kouzlo, pro dospělé nadsázka a jemná kritika společnosti. Hravostí s trochou temné příměsi se tvůrci zavděčí všem.
