Podivuhodnými cestami doputovali scenáristé verneovkám sotva po kotníky
Umělecký šéf Klicperova divadla v Hradci Králové David Drábek se po roce a čtvrt vrátil na naši první scénu. Jeho nejnovější dílo můžete vidět na Nové scéně pod hlavičkou Laterny Magiky. Podivuhodné cesty Julese Verna jsou pozvánkou do fantastického světa slavného francouzského spisovatele. Nejbližší představení je na programu v sobotu 7. března.
Propojit fantastický svět knih Julese Verna s filmovým a divadelním světem laterny magiky je určitě nápad, který stojí za pokus. Vizuálně bude schopný konkurovat nebo dokonce i předčít digitální říši tabletů a mobilů, navíc ale přinese dětským divákům přesvědčivý příběh s poselstvím. Tvůrci Podivuhodných cest Julese Verna si mohli vybrat kteroukoli z jeho slavných knih a převést ji originálně na jeviště Nové scény.
Příběh podle receptu kočičky a pejskaJenže autoři scénáře, Markéta Bidlasová a David Drábek, chtěli jít vlastní cestou a napsali zbrusu nový příběh. Ten, bohužel, nesahá verneovkám ani po kotníky. Je to takový dort pejska a kočičky. Vše se točí kolem natáčení Tajuplného ostrova, které přichází stárnoucí spisovatel zarazit. Nakonec je tak uhranutý filmovou magií, že si sedne na kraj scény do velkého ušáku a natáčení bohorovně pozoruje.
Filmaři se musejí potýkat s nešikovnými či brblajícími herci, do toho čtyři četníci honí masového vraha a střihnou si i roli opic, Jules Verne je vystaven nevěře manželky a ke konci kapitán Nemo vyráží se svou ponorkou zachránit svět.
Příběh smysl opravdu moc nedáváAutoři se příběh alespoň pokusili vyšperkovat různými vtipy. Ty jsou však určeny spíš dospělému publiku a často míří dovnitř divadelního světa. Bidlasová a Drábek se nebáli ani aktualizačních momentů. Umírající papoušek stačí ještě před smrtí vykřiknout: „Je suis Kakadu.“ Otázku po vhodnosti žertu s přímým odkazem na nedávné pařížské události nechme raději stranou...
Téměř nevyužité šance laterny magikyDivák by tedy očekával, že si divadelníci - Drábek je rovněž režisérem díla - dají alespoň práci s laternou magikou. Filmové dotáčky v dnešním digitálním věku nabízejí téměř neomezené možnosti. Skončilo však jen u toho, co bylo dávno vynalezeno. Herec či předmět se objeví na jevišti a vzápětí i na plátně, většinou ale mechanicky a staticky.
Teprve ve chvíli, kdy Nemo otáčí a řídí svou ponorku, se díky filmovým záběrům rozhýbe celé jeviště a divákům se tají dech. Působivý je také moment, kdy se scéna zaleje vodou, v níž plavou svítivé medúzy. Takových chvil je ale v představení poskrovnu.
Křik, pohyb a dobrá hudbaHercům se v tomto příběhu moc příležitostí nenabízí, většinou se museli spokojit s vytvořením figurek a šarží. Hodně se tu kvílí a křičí a režisér s kameramanem stále přejíždějí sem a tam. Inscenaci zachraňuje snad jen hudba Darka Krále - je svižná, rytmická a popletený děj pomáhá posouvat dopředu.
Je dobře možné, že si Podivuhodné cesty Julese Verna najdou velké množství diváků. Škoda, že jim tvůrci nenabídli poctivější divadelní zážitek.
