Polední úděl – recenze novinky Divadla v Dlouhé

V podstatě banální milostný propletenec vztahů jedné fatální ženy a třech mužů viděný očima básníka je povýšen na jakýsi mystický, osudový zážitek duší, stojící mimo realitu. Ta však v důsledku ovlivní a tragicky završí celý příběh.

I když Claudelova hra vychází z jeho autentických zážitků, jedná se o výrazně básnivý text, který vyžaduje výjimečnou scénickou stylizaci. A ta se v Divadle v Dlouhé opravdu povedla. Inscenátoři posadili diváky na jeviště, zatímco celý prostor hlediště se stává scénou. Díky tomuto převrácenému pohledu se divákům otevírá vskutku jedinečný pohled.

V prvním dějství se ocitáme na lodi. Stačí jen náznak paluby se zábradlíčkem, „královským“ proutěným křeslem, v pozadí se vzdouvá bílá plachta pokrývající sedadla. Abstraktní filmová projekce a pohyb plachty tvoří dokonalou iluzi obrovské vodní plochy. Magii prostoru dokresluje okruží balkónu jako přídě lodi, balkon se pak stává druhou palubu, na které se poprvé ze tmy vyloupne silueta milované ženy.

Stejně magicky působí i iluze hřbitova v druhém dějství, tvořená plochou sametově rudých sedadel, mezi nimiž problikávají světýlka jako svíčky na hrobech. V posledním dějství vykouzlí světla omšelý příbytek, jehož jedinou ozdobou je proutěné křeslo, zatímco na přízračně bílém pozadí probíhají stíny světýlek, vzniká tak pocit jakéhosi světa na pomezi reality a snu, na hranici života a smrti.

Atmosféru scény Martina Černého doplňuje výrazná, náladotvorná hudba. Kouzlí se tu i s hlasy, které v jednotlivých sekvencích znějí přirozeně, jindy zase snově neskutečně, když jsou ozvláštněny ozvěnou a jako by jednotlivé repliky padaly kamsi do nekonečna vesmíru.

K obrazu příjemné starosvětskosti a zároveň pionýrských časů dobyvatelů vzdálených končin přispívají i kostýmy Kateřiny Štefkové. Jsou reminiscencí doby, kdy půvab žen podtrhovaly půvabné šaty a klobouky, mužnost a eleganci mužů zase upjaté pečlivě propracované obleky. Pouhá čtveřice herců vytváří jakýsi mikrosvět, k němuž není třeba nic dodávat. Yse Heleny Dvořákové je symbolem ženy ve všech podobách – je milenkou, matkou, dítětem. Je rozmarná, toužící po dobrodružství, sebevědomá, spontánní. Je zvyklá na sebe upozorňovat výrazným, překvapivě obhroublým smíchem, pikantním protikladem jejího křehkého zjevu. Dokáže být roztoužená, dychtivá, pragmaticky uvažující, až se nakonec tragicky proměňuje v životem unavenou, rezignovanou loutku.

Každý z mužů, kteří ji obklopují, jí nabízí něco, co ti ostatní nemají. Flirt s nimi je pro ni přirozeností. Zvládá být oddanou manželkou trochu směšného, ale spolehlivého chlapíka, který jí může zajistit finanční zabezpečení, ale zároveň se nechat okouzlit jak křehkým, křečovitým mladíčkem, tak i pragmatickým, věcným dobyvatelem.

Delikátního De Cize, Ysina manžel, svérázného obchodníka šlechtického původu, tolerantního vůči výstřelkům své ženy modeluje Miroslav Táborský nenápadnými gesty a mazlivou, lehce parodizovanou mluvou. Oproti němu působí Amalric Miroslava Hanuše jako dravý dobrodruh westernového typu, který přesně ví, co chce. Bledý upjatý Mesa Marka Němce, se ve chvílích vášnivého vzepětí proměňuje ze zamlklého introverta v bublající sopku citů, až k mystickému vytržení.

Neobvykle laděná inscenace Poledního údělu se nebojí patosu, který je dnešnímu pojetí divadla – specielně českého – značně vzdálen. Záleží jen na vás, zda to vezmete jako klad či zápor představení. Tříhodinová inscenace klade vysoké nároky na divákovu pozornost, chvílemi vás může i ukolébat. A navzdory tomu, že herecké výkony jsou soustředěné a ve stylizaci přesné, některé vypjaté scény z dnešního pohledu balancují až na hranici směšnosti. Milovníci divadla by si ovšem tento zážitek rozhodně neměli nechat ujít.

P. Claudel: Polední úděl Režie: H. Burešová Hrají: H. Dvořáková, M. Němec, M. Táborský a M. Hanuš Divadlo v Dlouhé Praha Premiéra 12. 4. 2011

Rozhovor s dramaturgem inscenace Štěpánem Otčenáškem si můžete poslechnout zde.