Pozoruhodná inscenace v mladoboleslavském divadle

Úplné zatmění, příběh o bouřlivém vztahu prokletých básníků Rimbauda a Verlaina, měl českou premiéru v roce 1996 ve smíchovském Labyrintu a v roce 1998 se pak pod názvem Totální zatmění objevil v Divadle bez zábradlí.

Hampton se v ději hry inspiroval krátkou epizodou ze života prokletých básníků. Čerstvě ženatý Verlaine pozve do své rodiny začínajícího básníka Rimbauda, a zcela podlehne jeho kouzlu. Opustí ženu a putuje s Rimbaudem v bohémském svazku a v permanentním alkoholovém opojení Evropou. Vztah skončí dramaticky, když Verlaine Rimbauda postřelí a je za to uvězněn. Už se nikdy nesetkají, ale tento vztah fatálně poznamená jejich životy navždy. Po rozchodu ani jeden z nich není už schopen psát. V inscenaci je děj koncipován jako retropříběh, který se odehrává v hlavě alkoholem a duševním strádáním poničeného Verlaina. Tomu odpovídá i scéna Michala Syrového, který vytvořil model místnosti obklopené polopropustnými zrcadly. To vytváří dvojí efekt – můžeme sledovat postavy v několikanásobném odraze z různých úhlů, ale v záblescích je nám umožněno zahlédnout i to, co se děje za scénou. Postavy vynořující se náhle ze tmy zákulisí a jejich výrazná pohybová stylizace (choreografie je dílem Svatavy Milkové) evokují dojem snovosti či téměř halucinogenních obrazů. Nakloněná zrcadlová plocha zdí umožňuje mrštnému Rimbaudovi „vyběhnout" akrobaticky až nahoru na plošinu obehnanou zábradlíčkem. V průběhu děje se shůry snáší kovový artefakt, který se může variabilně stát stolem nebo postelí. Uspořádání prostoru výrazně dokresluje atmosféru Verlainova vnitřního světa, stejně jako hudba Vladimíra Nejedlého, využívající škálu od skřípavě nervních zvuků, přes líbezné melodické motivy až k náznaku hospodských odrhovaček staré Francie. Režisér Pavel Khek doslova nepustí představitele Verlaina Petra Mikesku ze scény. Je přítomen už při příchodu diváků do hlediště, těká polonahý po místnosti, a chvílemi působí, jako by se doslova propadal sám do sebe. Zrcadlový pokoj, v němž se pohybuje jako tygr v kleci, evokuje básníkova fyzická i psychická muka. Toto své vězení neopouští ani o přestávce a setrvává až do hořkého konce. Do prostoru vstupují jednotlivé postavy jeho života, které se vyloupnou ze tmy nad scénou nebo za zrcadlovou stěnou, a stejně tak zas mizí. Petr Mikeska modeluje Verlaina jako člověka plného běsů a výrazné sensuality, který se nechce ani neumí přizpůsobit okolnímu světu. Ve svém životě si není jist vůbec ničím, ani svým sexuálním zaměřením, ani hodnotou tvorby, ani smyslem bytí. Neustále se pohybuje na hraně, kolísá mezi svou půvabnou oddanou ženou Matyldou a divokým Rimbaudem. Jeho nerozhodnost mu přináší zoufalství a vnitřní nepokoj, který se pokouší utlumit alkoholem. Ten v něm však naopak vzbuzuje nečekanou agresivitu, takže se ocitá v začarovaném kruhu. Pro Mikesku, jak se zdá, je tato role přímo životní, překvapuje hloubkou prožitku i důrazem na detail. Matouš Ruml mladičkého Arthura Rimbauda hraje tak, že se Verlainovu uhranutí vůbec nedivíme. Je to okouzlující spratek, drzý nevycválaný puberťák, který dokáže být současně neodolatelný i nesnesitelný. Ruml ukazuje jeho duši ze všech stran, je v něm drzost i naivita mládí, vzdorné frajerství, spontánní lehkost, přirozený humor, ale i zatvrzelé vyznavačství absolutní svobody, směřují k sebedestrukci a téměř mefistofelská škodolibost. K tomu přidejme ještě fyzickou připravenost herce, díky níž chvílemi dokáže vyvolat dojem, že je současně na několika místech. Trojici protagonistů doplňuje Svatava Milková v roli Verlainovy ženy Matyldy, půvabné a pokorné mladičké manželky, která se v marném boji o Verlainovu duši a tělo dokáže proměnit v sexy dračici. Ostatní herci v epizodních rolích i svérázných choreografiích slouží celku, a zajímavě dotvářejí atmosféru. Úplné zatmění v mladoboleslavském divadle rozhodně patří k nejpozoruhodnějším inscenacím této scény v posledních letech, a stojí za zhlédnutí už jen kvůli výkonům ústřední dvojice herců.