Příběh člověka, který si o sobě myslí, že je víc než člověk

19. květen 2015

Poslední premiérou čtyřicáté sezóny brněnského HaDivadla je inscenace Stavitel Solness. Poněkud pozapomenutá hra klasika světové dramatiky Henrika Ibsena má být v pojetí hostujícího režiséra Jana Friče velmi netradičním zážitkem. Ověřit si toto tvrzení můžete při nejbližším představení, 27. května.

V čem spočívá Fričovo netradiční pojetí?Bude důležité nejdříve připomenout, že Stavitel Solness byl napsán v roce 1892 a spadá do pozdního jakéhosi bilančního období slavného dramatika. Už nejsme na půdě čistě realistických dramat, jako tomu bylo v případě slavné Nory či Nepřítele lidu. Stavitel Solness má realistické základy, z nichž ale vyrůstá symbolistní, místy až pohádková alegorie, drama plné úvah o životě. A mladý režisér Jan Frič tuto hru plnou symbolů, víceznačných výkladů a s komplikovaným předivem vztahů jednotlivých postav vystavěl jako cynickou temnou grotesku. Právě tento hodně zesílený ironický a ironizující tón všeho představuje nezvyklou režijní optiku, v níž v HaDivadle „čtou“ toto drama.

Jak to konkrétně vypadá?Režisér některé figury hodně stylizuje, jejich gesta a chování jsou plné jakýchsi legračních manýr. Solnesova žena je například afektovaná „koza“ s gesty vyšeptalé operní divy, rodinný lékař Herdal zase běhá po jevišti v úboru požárníka, a tedy zřejmě hasí nejrůznější neduhy. Občas vše přerůstá až do jakési přemrštěné fantasmagorie, která je zřejmě ilustrací vnitřního světa stavitele. A tak se na scéně třeba v jednu chvíli objeví divoká bigbítová kapela nebo zednická čili zednářská kapela či dvojice mrtvých stavitelových synů hraných dvěma devčátky.

Jaký to má divácký efekt?Frič se snaží publikum upoutat nejrůznějšími bizarnostmi, od počátku buduje a postupně zesiluje groteskní odér inscenace, ať už skrze zvýrazněnou sexualitu, vulgarismy nebo výstřednosti nejrůznějšího druhu. To řešení je možná vizuálně vděčné, ale zároveň velmi manýristické či plné někdy až nesmyslných šablon. Tento naoko dekorativní přístup, který má zřejmě stvrdit neutuchající režijní invenci, poněkud zatemňuje a překrývá mistrovskou hru s podrobnou psychologizací postav i její témata. A tak divák v inscenaci často nechápe vztahy figur, občas mu uniká i poněkud smysl onoho pitvorného dění.

03387653.jpeg

Zastavme se u dalších složek inscenace. Jak je ve zmíněné režijní koncepci řešena scéna?Scéně Nikoly Tempíra dominuje na horizontu hrací plochy obrovský billboard s velkou fotografií úspěšného, mile a sebevědomě se tvářícího, ale jinak neoblíbeného stavitele se žlutou přílbou. Před tímto plakátem je na koberci do dětského pokoje postýlka a také pár kusů miniaturního nábytku. Takový skoro až domeček pro panenky, abych parafrázoval jiného Ibsena. Do interiéru u Solnessových vede také tyč s modře blikajícím majákem. Po ní za hlavním hrdinou kupříkladu sjede jeho fanynka a posléze osudová láska Hilda Wangelová.

Otázka na závěr. Jak tento režijní i scénografický prostor zaplnili herci, co jejich výkony?Představitel hlavní role Jan Lepšík ve své zatím největší úloze na půdě HaDivadla má lehce přes čtyřicet, a tak není typickým stárnoucím stavitelem, jak to předepsal Ibsen. Lepšík hraje Solnesse jako vyprázdněného a samolibého chlápka středního věku, který má panický strach z toho, že mu na mnoha osobních i profesních frontách ujíždí vlak. Jeho pozdní láska Hilda, jak ji předvádí Sára Venclovská je provokativní, vyzývavě oblečená dívčina, která volí vážnější tóny až v samotném závěru, kdy se promění v princeznu, které slíbil zámek.

Myslím, že oba protagonisté stejně jako ostatní herci se představují v mnoha podivných stylizacích a šablonách, jejichž nevyzpytatelnost a často i jakási efektní samoúčelnost kalí srozumitelnost vztahů. Fričův Ibsen v HaDivadle je i v hereckém výkladu plný manýr, které někoho okouzlí a jiného spíše zmatou. A tak je inscenace místy spíše efektní než plně funkční exhibicí režie.

autor: Luboš Mareček
Spustit audio