Prodaná nevěsta v Plzni? Nejtěžší úkol, jaký kdy režisérka dostala
Národní klasiku zařadilo mezi premiérové inscenace v rámci letošního Roku české hudby Divadlo J. K. Tyla: Prodanou nevěstu Bedřicha Smetany. V Plzni po dvaadvacáté. Inscenace by 2. září měla slavnostně otevřít Nové divadlo.
„Považuji tuto operu za nejtěžší úkol, který jsem kdy dostala,“ říká režisérka Jana Kališová, která už v Plzni před šesti lety nastudovala Smetanovy Dvě vdovy. „Prodaná nevěsta je národní skvost, všichni by ji chtěli vidět posvém. A pokaždé, když se připraví, říkají, že to není to pravé. Myslím, že se ještě žádný režisér ve své době nezavděčil publiku,“ konstatuje s nadsázkou režisérka. Podle Kališové se dá tento úkol zavládat s vědomím, že s každou další inscenací přijdou další odsuzující kritiky s doplněním, že ta předchozí byla nakonec lepší.
Hostující Jana Kališová, jinak šéfka českobudějovické činohry, tvrdí, že statická inscenace by dnešní publikum nudila: „Podle mého názoru dnešního diváka nezajímá folklor a krojopis, ale zajímají ho vztahy mezi lidmi. Snažila jsem se proto vytvořit představení tak, aby působilo lehce, poeticky a vlídně humorně. Zároveň jsem se nechtěla zbavit i dojemného, vážného, co v Prodané nevěstě je. Nechtěla jsem udělat jen veselý žert.“
Kališová zrežírovala i předehru
I když by se dal děj libreta podle režisérky vyprávět jako prostá anekdota, souvisí s ní celá řada dalších věcí, vztahy mezi dětmi a rodiči, mezi manželi a milenci: „Nevystačíme si asi s obrázkem, který se vyšíval na dečky do kuchyní, nechtěla jsem, aby to vypadalo starosvětsky. Za žádnou cenu jsem ale operu nechtěla ironizovat, dělat si z ní legraci. Mařenka nosí na rande s Jeníkem jídlo, protože mi to přišlo živější. Snažila jsem se přiblížit i mladému publiku,“ vysvětluje Jana Kališová, podle které by mělo u opery vydržet i osmileté dítě.
„V tom věku chodí děti poprvé na operu a podle tohoto prvního zážitku se rozhodují, jestli ještě někdy přijdou, nebo ne. Na představení zavítají rodiče s dětmi, které nevydrží osm minut před zataženou oponou jen poslouchat hudbu. Do ní je musíme nějak vtáhnout: proto stavíme májku, krademe májku. Spoustě lidí se to může zdát znesvěcení Smetany, ale já opravdu myslím na to, že by opera měla být živý žánr – divadlo i pro mladé lidi.“
Hudebního nastudování se ujal Oliver Dohnányi, současný šéfdirigent plzeňské opery. Svým svižným tempem ale přidělal režisérce starosti: „Jsem ráda, když je opera svižná. Tady je někdy ale tak svižná, že zpěváci nestihnou všechno vyslovit. ,Basa bzučí, cimbál břinká‘ zazní tak rychle, že slova skoro nelze říct. Já chodím prosit, jestli by nemohlo být pomaleji.“
