Radúz a Mahulena v Brně – recenze
Mahenova činohra Národního divadla v Brně uvedla pohádkové drama Julia Zeyera Radúz a Mahulena v režii tvůrčího tandemu SKUTR.
Autorsko-režisérská dvojice SKUTR neboli Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský pojmenovala v nedávném televizním rozhovoru své inscenace jako „šílenosti“. Dodejme, že tyto „šílenosti“ občas získají prestižní divadelní ocenění, včetně nominace na Cenu Alfréda Radoka.
Brněnské nastudování Zeyerovy báchorky využívá bláznivé či vyšinuté vnímání doslova jako inscenační princip. Na louku s fialovými houbami přichází Mahulena s vizáží pubertální školačky a na mikrofon zazpívá známý prolog Jsem pohádka. Poté se začnou projevovat halucinogenní účinky houby, z níž dívka ochutnala. Příběh o zakazované lásce Radúze a Mahuleny tak vnímáme jakoby omámenými smysly zdrogované vypravěčky, která se sama stává hlavní hrdinkou.
Tento inscenační klíč je rafinovaný v tom, že dává režisérské dvojici volné ruce k experimentování s textem, herci i jevištním prostorem. Na sytě zeleném travnatém koberci se záhy zjevuje zkrvavený lovec Radúz, jenž v představách hrdinky splývá s obrazem milovaného jelena, dřevorubec Vratko pobíhá po lese v kraťasech a holínkách a sama Mahulena dává svou zamilovanost najevo tím, že si pobroukává citace z moderních písňových hitů.
Ze všech možných forem zcizení, jež v inscenaci sahají od abstraktně vyprávěné fabule až po uměle stylizovanou dikci, se podle mého soudu nejlépe daří práce s metaforickým hracím prostorem a kostýmní výpravou. Scéna Jakuba Kopeckého čerpá inspiraci z historie českého designu, ale pracuje také se symbolikou barev a výtvarných protikladů. Ve druhé polovině se například hýřivá scéna promění do podoby truchlící Radúzovy domoviny, v níž smutek nad smrtí krále vyjadřují i pahýly stromů pokryté průsvitnou černou textilií. Svou vizuální působivost i metaforický potenciál mají také kostýmy Simony Rybákové. Sebestředná královna Runa chodí v opulentním kožichu, zatímco její ušlápnutý choť Stojmír neudělá krok bez županu.
Herecký odstup od textové předlohy, jejž režiséři aktérům předepisují zejména v první polovině hry, je sporný zvláště v postavě extaticky prožívající Mahuleny. Nová členka činohry Magdalena Tkačíková tvaruje svou figuru ze směsi pubertální poblouzněnosti a první erotické touhy, leč v poloze obětavě milující mladé ženy ji pitvorné intonace doslova zrazují.
Hostující Jakub Gottwald jako Radúz těží více z fyzických akcí než ze síly mluveného slova, jakkoli v pateticky vypjatém finále dostává příležitost stát se také autentickým zeyerovským hrdinou. Hereckým vrcholem představení, které jsem viděl, byla Runa Zuzany Slavíkové: démonická krutovládkyně, jejíž nenávist k lidem pramení z pocitu vlastního neštěstí a nespokojenosti.
Mezi nejočekávanější scény Zeyerovy hry patří tradičně okamžik, kdy se zakletá Mahulena v podobě stromu pokouší napovědět spícímu Radúzovi, jak zlomit prokletí. V režii SKUTRU je to velmi působivý moment, jenž má obraznost i napětí. Mahulena opouští prostor skleněné krychle, jež dosud představovala její vězení, a klade stojícímu milenci na tělo větve, které oba společným úsilím vyvažují. Spadnou, či nespadnou? Prohlédne Radúz, nebo zapomene? Život, nebo smrt? Mnohoznačná jevištní metafora, přitom divadelně jednoduchá a přirozená.
Radúz a Mahulena v Mahenově činohře je výjimečná podívaná pro náročného diváka. Nabízí záplavu vizuálně působivých obrazů, leč – objektivně řečeno – i některé falešné tóny v přepjatě stylizovaném herectví.