Recenze hry Církev
Nové Studio Hrdinů v pražském Veletržním paláci zahájilo svou činnost značně nekompromisně. V rámci festivalu Next Wave premiérou inscenace vycházející z jediné divadelní hry francouzského spisovatele Louise-Ferdinanda Célina Církev.
Ona nekompromisnost se ovšem projevila zejména tím, že bylo smyslu podívané dost obtížné porozumět. Dokonce chvílemi nebylo ani jisté, zda-li tvůrci náhodou nesympatizují se Célinovým antisemitismem.
Problematický je už výběr textu. Hra vypráví příběh mladého doktora medicíny Bardamua, kterého nejdřív zastihneme jako epidemiologa Společnosti národů v jedné z afrických kolonií. Poněkud pasivní hrdina se posléze přesouvá do New Yorku, kde narůstá jeho odhodlání ze Společnosti národů odejít.
Pak jsme v Ženevě konfrontováni s absurdní byrokracií této instituce, kterou ovládají především Židé, z nichž hlavní nese příznačné jméno Yudenzweck, a doktor Bardamu následně končí v chudinské pařížské čtvrti jako zavedený doktor chudých.
I přes velký rozsah textu působí hra fragmentárně. Postrádá celistvěji vykreslený příběh, výrazné dramatické situace, zato je zavalena sáhodlouhými dialogy. Postavy neustále nezáživně konverzují a popisují, co už se stalo, nebo co se děje za realisticky pojatou scénou. Doktor Bardamu často jen mlčky přihlíží, přikyvuje nebo se rozpovídá o nepříliš podstatných věcech. A tak není divu, že se o něm, kromě toho, že má rád krásné ženy, moc nedozvíme. Stejně jako zůstane utajeno, proč se hra jmenuje Církev.
Snad jen scénické poznámky občas vytvářejí dojem, že Céline alespoň v něčem chápe principy divadla a v některých okamžicích, zejména ve výstupech ze Společnosti národů, jako bychom ve hře zahlédli záblesky absurdního dramatu, které se na evropských jevištích proslavilo až po druhé světové válce.
Ve Studiu Hrdinů si tak volbou textu mnohé zkomplikovali. A výsledek tomu odpovídal. Tvůrci inscenace, Michal Pěchouček a Jan Horák, hru radikálně seškrtali, ponechali z ní jen útržky a tím zlikvidovali už tak dost problematický celek předlohy. Scéně umístěné na obrovském schodišti bývalého hlediště zbaveného sedadel dominuje nevelká červená točna. Na ní se většina nepřehledného děje odehrává.
Doktora Bardamua ztělesňuje Karel Dobrý, jenž je se svým charismatem a hereckým uměním klíčovou osobou inscenace, což je znát zejména v okamžicích, kdy je mu dán větší prostor. Bez něj by se tvar nejspíš definitivně zhroutil.
Gabriela Míčová, Marie Švestková a Petra Lustigová oděné v jakýchsi krátkých bílých nočních košilkách a šortkách pak přebírají útržky partů dalších postav hry. Od koloniálních úředníků, přes pracovníky Společnosti národů až k tanečnicím, do kterých se pro jejich pevná těla Bardamu rád zamilovává. Občas spolu herečky vytvářejí také jakési pohybové kreace, o nichž je těžké něco konkrétního říci. Řekněme tedy, že se jedná o tanec.
Nepřehlednost dění už jen stvrzuje okamžik, kdy tvůrci Célinovu hru úplně opustí a vsunou do závěru inscenace monology samého autora převzaté odjinud. Vyslovuje se v nich o nelichotivém stavu západního světa a obhajuje své často problematické životní postoje. Trvá docela dlouho, než je možné si povšimnout, že k publiku už nepromlouvá Bardamu, ale Céline osobně.
Se světelným parkem si sice tvůrci pohrávají pěkně, ale smysl celé podívané poněkud chybí. Rozhodně je bezpečnější přečíst si před představením program. Neboť se v prostředí českého alternativního divadla traduje domněnka, že pravé umění se děje tehdy, když divák nechápe, co se děje.