Recenze hry Nikolaje Koljady Amigo

Autor ve svém textu pokládá jedinou otázku: kam až člověka může zavést sebeklam a naivní přesvědčení, že se smí všechno, a že stačí jen v pravou chvíli přestat a začít znova, když zjistíme, že se náš život ubírá špatným směrem.

Koljadovy hry většinou nenabízejí východisko ze špatné životní situace jednajících postav, ba dokonce se nezabývají ani příčinami bezvýchodných životů jeho hrdinů. Jsou spíše obrazem než příběhem. Jako takové pak kladou na inscenátory velké nároky v oblasti přesného vykreslení jednotlivých osob, jasného definování jejich vzájemných vztahů, ale také vztahů aktérů k sobě samotným. Koljadovy postavy často hovoří samy se sebou, ale i tyto dialogy se vzájemně prolínají a vytvářejí tak několika vrstevnatou mozaiku, ve které jednotlivé kamínky postupně vyplouvají na povrch. Velmi důležité jsou i výprava a hudba, protože se stávají součástí obrazu a nemohou být jen vnějším prostředkem.

Ve hře Amigo jde o okamžik v životě tříčlenné třígenerační rodiny, kterou tvoří Sofie Karlovna, její přibližně padesátiletá dcera Žaneta a Žanetin syn, vnuk Sofie Karlovny Kosťa. Byt této rodiny koupila pornoherečka a manželka policisty Arkadije Nina. Ta požaduje okamžité vystěhování nájemníků. Čtyřlístek hlavních postav doplňují: soused Grigorij Ivanovič a Kosťův náhodný přítel, homosexuál Pavel.

Sofii Karlovnu hraje hostující Alexandra Gasnárková. Herečka, která patří k hvězdám činohry Národního divadla moravskoslezského, tu ukazuje celou šíři svého mistrovství. V bezprostředním kontaktu jeviště a hlediště vyniká její práce v řeči těla, divák může ve výrazu tváře, v gestu a v intonaci odečíst každý záchvěv duše. V dialozích mezi Sofií Karlovnou a její dcerou Žanetou, kterou hraje Alena Sasínová-Polarczyk, se otevírá celá šíře vztahu mezi matkou a dcerou, od vzájemné lásky až k vzájemné nenávisti.

Vnuk Kosťa, striptér a bratr zemřelé vlastní sestry, který svoji sestřičku stále hledá a který ji nalézá v nelítostné nové majitelce bytu Nině, je v podání Michala Čapky přesně vykresleným typem mladíka užívajícího si každého dne i okamžiku bez přemýšlení, co se stane za chvíli. Sám sebe obelhává, že nikoho k životu nepotřebuje, a zároveň ukazuje, jak je zoufale osamělý. Ostatně, i osamělost všech postav je tu očividná.

Michal Moučka v roli Pavla opět uplatňuje svoje osobnostní herectví a dokazuje, jak umí vytěžit maximum i z na první pohled malé role.

Typickou ruskou figurkou žijící pro další plnou skleničku alkoholu je Grigorij Ivanovič v podání Pavla Cisovského.

Tím hlavním, o co Koljadovi i jeho ostravským inscenátorům jde, je obraz ze života frustrovaných, svým způsobem narušených osobnosti. To, co po zhasnutí posledního jevištního světla a odeznění posledního akordu krásného klavírního sóla v podání živého pianisty přímo na scéně rezonuje v mysli diváka, je důraz na uvědomění si důležitosti každého slova a každého činu, kterého se v životě dopouštíme. Inscenace hry Amigo jednoznačně říká: ano, všechno můžeme chtít vzít zpět, ale všechno, co se stalo, všechno, co bylo kdykoli vysloveno, zároveň navždy zůstává součástí našich životů.

Toto volání po vlastní odpovědnosti je hlavní devizou poslední premiéry Komorní scény Aréna v této sezóně.