Recenze hry Osamělá srdce

Příznivci zaniklého souboru divadla Komedie pátrají, kam se poděli jeho členové. Dva z nich o sobě dali slyšet v nejnovější inscenaci Divadla Na zábradlí. David Jařab pro divadlo volně zadaptoval příběh novináře, který pod pseudonymem odpovídá v novinách na zoufalé dopisy osamělých a zoufalých srdcí a do hlavní role obsadil herce Stanislava Majera.

Příběh o bezedné osamělosti a zoufalosti lidí v době nejen ekonomické, ale hlavně morální krize a prázdnoty, která je ventilována především náhražkovým sexem, na dnešní dobu přesně sedí. V novinách a časopisech se rubriky alá Milá Sally už příliš nenosí, jsou ale jako dělané pro rozhlasový předpůlnoční pořad Nemilovaní. Jařab tedy zasazuje celý příběh do rozhlasového studia, jemuž svým empatickým hlasem vládne moderátor zvaný Utěšitelka.

Do uzavřeného světa studia vstupují stíny jeho posluchaček, které touží alespoň po fiktivním pohlazení svých osamělých duší, a některé z postav přicházejí dokonce osobně. Ocitáme se tedy ve vydesignovaném okrouhlém prostoru, jehož dominující barvou je rudě krvavá. Kombinace temně rudé, černé a šedé je variována i v detailech oblečení jednotlivých postav. Vzhledem k tomu, že autorem výpravy je David Jařab, který je zároveň režisérem, je jasné, že symbolika barev má svou podstatnou roli – šeď pro obyčejnost, čerň pro smutek a rudá jako barva touhy a krve. Atmosférotvornou úlohu má hudba Ivana Achera, která zřetelnou nadsázkou, kombinující melodramatičnost a agresi, provází děj.

Místnost se přítomností reálných a stínových postav posunuje do podoby vykloubeného prostoru mezi snem a skutečností, který může být peklem, očistcem i rájem zároveň. Duše moderátora jako by byla uvězněna v tomto meziprostoru, z něhož marně hledá cestu ven. Je manipulátor i manipulovaný zároveň. Majer dokáže celkem zdárně zprostředkovat rozporuplnost postavy chlapáka, který se pod vlivem svého zaměstnání stává doslova impotentním (nikoli v sexuálním, ale spíše duševním slova smyslu). Na jedné straně může mít dobrý pocit, že dává nešťastným lidem alespoň fiktivní útěchu, ale zároveň si uvědomuje, jak prázdně a bezútěšně jeho slova znějí.

Jeho protikladem je Shrike Jiřího Ornesta, sebevědomý, cynicky racionální šéf, jehož jediným cílem je zvyšování poslechovosti rozhlasové stanice. Jsou to především ženy, které vplouvají do prostoru se svými bolestmi a osamělostí. Zatímco skutečná Betty Lucie Ferencové, milenka Utěšitelky, evokuje svými šaty rozkvetlou loukou, která láká k spočinutí, ostatní ztvárňují nejrůznější podoby neuspokojených a trpících žen, které se marně snaží dosáhnout na sen zvaný láska, přátelství, klid či bezpečí.

Shrikova manželka Marie (Kristina Beranová), ale i paní Doylová (Natálie Drabiščáková) balancují – každá svým způsobem – mezi skepsí a pohrdáním vůči manželovi a neukojenou samiččí dravostí, která spíše než touhou po lásce je touhou po pomstě. Dvojice dívek (Natálie Řehořová a Barbora Etlíková), mladičké oběti domácího násilí, jsou dojemné kontrastem své holčičí hravosti a hrůzou prostředí, v němž je jim dáno vyrůstat, Žena Marie Spurné je jako kámen, který je vlastní vahou stahován na dno.

Celý příběh je úmyslně tichý a pomalý, a zároveň jaksi odcizený, takže v nás může vzbuzovat celou škálu rozporuplných pocitů od beznaděje, přes klid bezčasí až po znechucení či lhostejnost. Příběh je tedy pro dnešní dobu bezpochyby aktuální, nicméně hodně záleží na tom, nakolik jsou diváci ochotni jej sdílet.