Recenze hry Romana Sikory Pohřbívání

8. červen 2012

Brněnské Divadlo Feste, které se specializuje na společenská a politická či multikulturní témata, uvedlo v premiéře hru Romana Sikory nazvanou Pohřbívání. Ve středu 6. června večer tak v brněnském kulturním centru Stadion mohli diváci vidět poslední veřejné rozloučení s českým prezidentem Václavem Klausem.

Divadelníci v čele s režisérem Jiřím Honzírkem se dušují, že nejde o nějakou lacinou provokativní senzaci, recesní gesto nebo výsměch. Inscenace, která je pojednána jako přímý televizní přenos pohřbu státníka, se podle tvůrců zabývá mírou Klausova politického vlivu na českou společnost. Jde o jedenáctý díl dramaturgické linie Identita, v níž si divadle třeba po nedávné divadelní evropského ultrapravicového extremismu v souvislosti s masovým vrahem Breivikem, všímá událostí čistě tuzemských. Na premiéře byl také brněnský spolupracovník Mozaiky Luboš Mareček.

Můžeme si říci o tom smutečním obřadu a tedy o podobě Sikorovy hry ještě něco více?Formální rámec této satirické hry tvoří skutečně přímý přenos tuzemské veřejnoprávní televize, která má divákům zprostředkovat důstojné poslední rozloučení s Václavem Klausem. Podle některých indicií (jako třeba jmen stávajících státníků, ať už zvaných či nezvaných) je jasné, že nejde o tak dalekou budoucnost. Smuteční obřad prodává televiznímu kanálu soukromá společnost Státní pohřeb s.r.o. a ukáže se, že i tento funus je zprivatizovaný, ale skončí vytunelováním veškerých „pohřebních“ fondů a dokonce dražbou na portálu eBay v internetové aukci. Zjistí to náhodu jedna redaktorka České televize na mateřské dovolené, která tady pátrá po dvojposteli a objeví položku Prezident České republiky Václav Klaus + luxusní rakev. Vyvolávací cena je pět tisíc korun, ale od začátku slovy hry letí téměř raketově vzhůru a nyní je už na sto dvaceti tisících. Bude dobré říci, že na tomto pohřbu se ale prodává všechno včetně předražených vstupenek, tak souborného díla zesnulého za 27 tisíc korun.

Kromě Václava Klause vystupují tedy ve hře ještě nějací jiní konkrétní lidé?Samozřejmě, aby byla satira funkční a přiléhavá a aby se s ní diváci mohli konfrontovat, je celá hra zalidněna hrdiny známými z mediálního prostředí či světa vysoké české politiky nebo také byznysu. Takže ve hře vystupuje moderátor Václav Moravec, mnoho Klausových blízkých spolupracovníků a poradců, jako je Ladislav Jakl nebo Petr Hájek anebo prezidentových sympatizantů, kteří třeba na pohřbu zvedají oslavná hesla jako třeba „Jen ty jsi uměl čelit pravdě a lásce! Jen ty jsi uměl zatočit s intelektuály!“. V závěru se dokonce jako nějaká naklonovaná persona na pohřbu objeví Viktor Kožený. Hrají ho hned tři herci, vzpomíná se na kupónovou privatizaci a vlastně i na konkrétní Klausova prohlášení, že naše republika potřebuje více takových lidí. Na pohřeb také přiletí a zároveň hned odletí ruský prezident Putin, ono se totiž moc státníků do Prahy nehrne a prezidentská kancelář alibisticky tvrdí, že o ty ze západní Evropy nebo o kancléřku Merkelovou stejně nestála a nezvala je.

Co vás na tom výsledku zaujalo nejvíce?Bude dobré říci, že jak Sikorův text, tak Honzírkova dvouhodinová inscenace jsou nakonec otravně a nefunkčně dlouhé. Autor Roman Sikora ale měl zajímavý nápad, třeba s tím, že v této politické satiře používá ke karikování a ironií oné známé dvojlomnosti Havel a Klaus. Víme totiž dobře, že oba tito Václavové českou společnost polarizovali. Prvně jmenovaný jako neustálý a posléze často zesměšňovaný advokát humanity, pravdy a lásky, druhý jako papež tržní ekonomiky, v níž zákony tvoří privátní a často dost nekalé podnikání. Právě Havlův nedávný pohřeb byl záminkou k formálnímu rámci Pohřbívání, v němž se vlastně neustále vše nafukuje, aby to bylo minimálně dvakrát tak větší jako za toho „druhého prezidenta“ – jméno Havel se tady pomalu nesmí vyslovit – druhého prezidenta, který to má za sebou. Klausova lafeta je dvakrát tak delší, v průvodu je dvakrát více vojska i policie v ulicích má být dvakrát více lidí, ale bohužel není. Tento vtipný srovnávací základ však ve výsledku ztrácí švandu nejen úmorným opakování a nekonečným variováním. Sám režisér Honzírek text poněkud pohřbil tím, že sám neustále používá opakovaného rozsvěcování a zhasínání žárovek symbolizujících ve stojanech televizní mikrofony a přenosovou techniku. Stručně řečeno, vše se díky stále stejným divadelním postupům ve druhé polovině vleče, opakuje a divadelního černého humoru i sžíravého sarkasmu ve scénáři ubývá. Oživením tohoto nezvyklého pohřbu měly být reklamní vstupy, kdy pietní přenos najednou přeruší halasné šoty na Škodu Klaus, báječné půjčky od HomeCredit nebo souborné knižní Klausovo dílo. Bohužel i tento postup ke konci už působí spíše samoúčelně a je to taková nadstavovaná bžunda.

Je tedy Pohřbívání něčím provokativní a zajímavé?To určitě. Inscenovat pohřeb žijícího státníka a přes podobu politické satiry účtovat s dekádou jeho vlády, je myslím originální nápad. Těch vystavených dramatických faktur a slovního vypořádávání se tímto obdobím je v textu samozřejmě více. Na závěr diváka třeba zasypou jako strašáci velké a nedořešené ekonomické kauzy jako Motoinvest, Mostecká uhelná nebo právě jemně připomínané machinace kontroverzního privatizátora Koženého. Myslím, že podobné sociálně dokumentární divadlo tady v podobě politické satiry má samozřejmě velký smysl. Ukazuje, že divadlo jako umění drží prostředky nejen k laciné a pohodlné zábavě, dokáže do publika, jak ukázal plný sál, přivést mladé lidi zajímající se o dění kolem nich a navrch je s touto kriticky viděnou realitou dokáže konfrontovat. A na tom nic nemění fakt, že výsledek by byl možná daleko šťavnatější v podobě hodinové rozhlasové hry.

autor: Luboš Mareček
Spustit audio