Sam v Divadle Komedie – kritická reflexe

Divadlo KomedieFoto: Divadlo Komedie

Poslední inscenací Kamily Polívkové na jevišti Divadla Komedie je jevištní realizace textu Kathariny Schmidt Sam.

Předlohou k divadlu jednoho herce je příběh taiwanského performera Tehching Sam Hsieha, který se v New Yorku zaměřil na celoroční experimenty s vlastní existencí a psychikou. 30. září 1978 vkročil do cely vytvořené z dřevěných hranolů a hmoždinek a setrval v ní přesně rok. Každý den mu jeho přítel přinesl vždy stejné jídlo a vyfotografoval ho: růst vlasů dobrovolného vězně je záznamem času. 

V monologu herce Karla Rodena jsme konfrontováni s jeho rozhodnutím i s psychickými obtížemi, které zvládnutí roční samoty přináší (jím mýdlo, mlátím hlavou o zeď). Časem vidíme i fotografie a nakonec se na nás protagonista dívá z obrazu, promítaného na zadní stěnu jeho cely. Zatímco živého herce sotva vidíme a slyšíme, jeho projekce k nám promlouvá zcela naléhavě. Zajímavá tvář se stopami devastace životem, jemná a výmluvná mimika Karla Rodena, upřený pohled: pasáž s projekcí je nejpůsobivějším místem inscenace. 

Během hry se protagonista svlékne z oranžového overalu do černobílého oblečení. Pořeže si ruku a ústa – objeví se červená. Uvaří čaj do skleněného hrnku – barva hnědě zlatá. Rozkládá černobílé fotografie. Působením herecké akce a jejích důsledků vzniká na jevišti výtvarná instalace, jejíž základní barvou je bílá, doplněná černou s oranžovým, rudým a zlatým barevným akcentem. Sam zpívá, zprvu váhavě, pak s jistotou krásnou dojemnou píseň – tvář na projekční ploše je poznamenaná pláčem. Nakonec se objeví na scéně i fotograf s aparátem. 

Po skončení roční dobrovolné samovazby není Sam schopen vyjít z cely a zařadit se do společnosti. Proces izolace byl dovršen. 

Ze tří složek inscenace – výtvarného řešení, herectví a textu mi jako nejslabší připadal text a jako nejsilnější výtvarné řešení. Herectví Karla Rodena svou jemností odpovídá, domnívám se, záměru režisérky a výtvarnice, jen o premiéře mu bylo špatně rozumět i vlivem nedostatečné hlasitosti jeho projevu. To se může v reprízách doladit (nicméně druhý den jsem Karla Rodena sledovala v televizi ve filmu Habrmanův mlýn a rovněž jsem mu nerozuměla – to už je na pováženou). 

Text Katariny Schmidt, přeložený Viktorií Knotkovou, ke mně nějak nedolehl, kromě informací o tom, co je nutné vědět k pochopení celého jevištního dění, jsem v něm nerozpoznala divadelně účinný způsob vyjádření toho, proč vlastně Sam celý experiment podniká. Herec, oslovující publikum, působí zpočátku jako protagonista nějaké reality show, teprve později pochopíme, že jde o konceptuální záležitost, nikoli o komerční voyerismus. Herec se soustředí na komentování svého konání, méně nebo skoro vůbec vypovídá o osobním dramatu, které však tušíme ve vztahu komunikace a izolace, samoty a pospolitosti. Inscenace je tak více estetickým než dramatickým zážitkem.