Sen noci svatojánské v režii SKUTRu – recenze

Překladatel Martin Hilský prozradil, že tato erotikou prodchnutá komedie prý byla napsána pro slavnostní příležitost, jako součást oslavy svatby. Z toho si vzal realizační tým inspiraci, takže na počátku představení David Prachař vítá zdánlivě autentické novomanžele, na jejichž počest má být představení sehráno (a mnohým z publika možná dojde až mnohem později, že to vše je jen hra, divadelní past na diváka). Nicméně, toto východisko je vtipným odrazovým můstkem či záminkou pro prezentaci nejrůznějších podob partnerských vztahů od šílení lásky v počátcích, přes oddanou zvířecí příchylnost až po odcizení a vzájemné naschvály po dlouhých letech soužití.

Inscenátoři vhodně využili paralel charakterů v nadpřirozené a lidské říši, a tak David Prachař a Vanda Hybnerová resp. Eva Vrbková hrají jak dvojici vládců tajemného lesa Oberona a Titanii, tak jejich chráněnce Thesea a Hippolytu. A Czongor Kassai je nejen polozvířecím Pukem, ale i jeho lidskou karikaturou – obřadníkem Egeem.

Zatímco pohádkový les zabydluje rej všudypřítomných elfů a vil, skupina řemeslníků se smrskla na pouhou esenci – vedle lehce indiferentního Poříze Josefa Poláška je tu humpolácký samec Klubko Marka Daniela a trojici doplňuje Píšťala Pavla Kopty, který má kromě role zdi za úkol opatřit živý hudební doprovod celého představení.

V centru pozornosti samozřejmě stojí čtveřice mladých hormony nabitých Athéňanů. Hana Vagnerová jako Hermie je ztělesněním rozmarné koketérie, jako vábničku i zbraň využívá svého intimspreje, zatímco Helena Zuzany Stavné je ňafající fenkou v době hárání. Různé podoby lákavého a zároveň trochu směšného mužství zastávají Martin Písařík jako Lysandr, a Lukáš Příkazký či Petr Vančura v roli Demetria.

Toto rozložení rolí, i velmi dobré fyzické dispozice všech zúčastněných dovolují rozpoutat opravdu temperamentní bláznivou podívanou, doslova kypící slovními i pohybovými sexuálními narážkami. Nic tu ovšem není náhodné, každá scéna logicky zapadá do druhé. Tento styl čerpá formálně nejen z crazy situací kabaretů, burlesky či grotesky, ale zároveň tu můžeme vystopovat inspiraci dávnými namlouvacími či iniciačními rituály.

I když shakespearovský blankvers nezůstává zkrátka, jádro představení tvoří především pohybové kreace. Příchody a odchody jednotlivců rytmizují děj, a společně s výrazným podílem zvuků a hudby vytvářejí atmosféru neformální jam session, s výraznými mnohdy šokujícími sóly.

Podobu dvojího světa, především magii kouzelného lesa vytváří ve scénografii Jakuba Kopeckého poschoďová scéna. Zatímco v její dolní části, té lidské, se spí ve spacákách, a k překročení hranice do světa snů či nočních můr zdatně napomáhají halucinogenní houby, nahoře v říši lesních vládců, v mlžně bílém oparu lze komfortně spočinout jako doma v elegantní sněhobílé pohovce. Spojnicí mezi těmito dvěma světy jsou štíhlé kmeny stromů, které ve vertikální poloze vytvoří téměř realistický háj. Zvedání kmenů do horizontální polohy může u diváků evokovat velmi přímočaré erotické představy. Neboť právě o ně nejvíce jde. Šílení lásky mladých, stejně jako starších, ať již způsobené kouzelným býlím (resp. odvarem z kytice ukradené svatebčanům), houbičkami či jen rozbouřenými hormony, se blíží zvířecímu páření, přirozenému boji pohlaví, volání přírody po zachování rodu.

V divadelní formě jsme pak vtaženi do světa na hranici mezi realitou a snem, do vířivého tance emocí a pudů, v němž je současně agrese, ale i poezie. Každý je zároveň obětujícím i obětovaným. Třeštění, z něhož všichni vycházejí unavení a otlučení, končí smírem na všech frontách, a společným rituálním svatebním zpěvem.

Režijní tým Skutr, který se poprvé na jevišti utkal se Shakespearem, dokázal, že lze spojit hravou zábavnost s uměleckou ambicí, a vytvořil – i díky vhodnému výběru disponovaných herců – podívanou, která se dobře hodí do atmosféry letních večerů.