Setkání mimořádného režiséra a proslulého díla Bohuslava Martinů nabízí nevšední zážitek
Netradiční projekt uvedla činohra Národního divadla Brno v činoherně-hudebně-tanečním titulu Martina Sládečka nazvaném Otvírání studánek Alfréda Radoka. Tvůrci tak uctí nejen čtyřicáté výročí úmrtí jednoho z nejslavnějších českých režisérů, ale připomenou i brněnskou premiéru slavné kantáty Bohuslava Martinů, od níž letos uplyne šedesát let. Nejbližší reprízu představení uvede Mahenovo divadlo v Brně 8. června.
Alfréd Radok (1914-1976) patřil k nejvýznamnějším evropským režisérům 20. století. V divadle byl filmařem, ve filmu divadelníkem, v životě humanistou. Jeho jméno dnes znají v souvislosti s principem Laterny magiky lidé po celém světě. Méně známý je jeho pozoruhodný osud, do kterého tvrdě zasáhly oba totalitní režimy minulého století. Původní Sládečkova hra v režii Jana Antonína Pitínského spojuje život Alfréda Radoka s motivy kantáty a nabídne divákům příběh lidské velikosti a malosti, věrnosti a zrady a především lásky dvou lidí v soukolí 20. století.
Jde o původní hru, jakým způsobem Radoka zpřítomňuje její autor?Martin Sládeček přibližuje zejména život a osobní komunikaci Alfréda a Marie Radokových. Začíná se v jejich švédském exilu roku 1976 v Göteborgu, scénář ovšem v retrospektivě sleduje i politickou situaci v Československu z počátku 60. let, kdy byl Radok, po výstavě Expo 1958 v Bruselu už mezinárodně proslavený, naráz odstavený po filmové předváděčce Otvírání studánek. Asi je důležité zdůraznit, že i když jde o Sládečkovu fikci, tak ve hře vystupují známé historické osobnosti. Autor do hry zakomponoval kupříkladu postavy Radokových spolupracovníků Miloše Formana, Jána Roháče a Vladimíra Svitáčka, s nimiž se posléze dostal do sporu a kteří ho podvedli. Onu neblahou „schvalovačku“ Otvírání studánek z roku 1960 tady na jevišti s Radokem absolvují komunistický politik Václav Kopecký a kulturní ideolog Ladislav Štoll, kteří režiséra zničili.
Co vše nabízí scénář?Na výtvoru je sympatické několik věcí. Na jedné straně lze vnímat a oceňovat dramatickou krásu řekněme v umělecké fikci a dialozích. Na druhou stranu lze také kvitovat, že nejde o nějaký lineárně vyprávěný či doslovný příběh režiséra. Před diváka se tady staví křehký místy až vnitřní zápas člověka bojujícího s režimem, pochybami i odloučením od rodné země. Jde samozřejmě o poctu Radokovi, ale protagonista není nijak okatě vynášen, jeho velikost se tady těží a vystává z naznačených a často velmi krutých dějinných souvislostí.
Jaké možnosti nabízí celý inscenační tvar?Sládečkova hra tvoří první část večera a tvoří vlastně pendant k vlastní Martinů kantátě. Jde o šťastné řešení, protože oběma díly si nenuceně a jakoby naproti prorůstají shodné motivy. Nemluvím jen o přípravě posléze zakázaného multimédiálního pásma pro Laternu magiku. Jde třeba o postavu poutníka tedy barytonový part, který v kantátě zpívá o návratu do milovaného kraje. Jistě je to i motiv studánky jako takové a jejího otevírání tedy symbolu čehosi životadárného, jakéhosi původního zdroje čistoty, podstaty a třeba také vlastní tvorby. A nutno doplnit, že autorem zdařilé hudby k první části je Vít Zouhar, jehož otec Zdeněk a přítel Bohuslava Martinů provedl světovou premiéru kantáty 7. ledna 1956 s brněnským sborem. Těch sympatických a důležitých vnitřní spojení je více, i proto je inscenace unikátní.
Režisérem inscenace je Jan Antonín Pitínský…Ani režie v tomto případě není doslovná, Pitínský se snaží inscenovat Radokův příběh často s použitím metafor, ať už jsou to všudypřítomné letušky (exulant Radok v hořké ironii nechtěl před svou smrtí ve Vídni na čtvrtý infarkt letět přes milované Československo, že by mu puklo srdce) nebo třeba čtyři kufry s hlínou (čištěnou později ze studánek) a nesoucí názvy míst fatálních pro režiséra, ať už to byla třeba zmíněná Vídeň, rodné Koloděje, utečenecký Göteborg nebo internační židovský tábor v Klettendorfu.
Radok je samozřejmě zavedený jako stvořitel úžasného syntetického divadla laterny magiky. Pitínský se naštěstí o nic podobného nesnaží, i když jsou na jevišti využívány projekce třeba bouřlivého moře nebo z Otvírání studánek, působí jako dekorace či dokument. Herci tady nevstupují do interakcí s nimi. Pitínského inscenace měla pro mě i jakési slabší momenty, třeba vstupní obraz s nekonečným pokrýváním zimomřivého Radoka do opravdu mnoha kabátů. Na druhou stranu mi přišla nejkřehčí a nejnápaditější i nejsilnější právě v pohybově nápaditě stylizovaných výstupech Radoka a jeho ženy Manky.
Nebude nadsazené říci, že inscenaci přirozeně dominují dva herecké výkonyV roli Alfréda Radoka vystoupil Dušan Hřebíček, jako Marie Radoková pak Eva Novotná. Oba dokáží přes rampu na diváka přenést nejen on divné bezčasí nepříznivé doby, ale hlavně demonstrují silné pouto obou manželů. Hlavně Novotná zvládá místy silně pohybově stylizovanou roli. V jednom výstupu v jidiš strhne obecenstvo i Tereza Grozsmannová jako figura Laterny magiky v zevnitř prozářených šatech.
Velkým zážitkem je pěvecký výkon cirka třicetihlavého dívčího sboru Kantiléna zpívající z jeviště, ale třeba také z nejhornějšího pořadí. Už méně mne strhla choreografie Jiřího Bartovance v Otvírání studánek, kde mladinký taneční pár explicitně demonstruje pohlavní akt a mladé pěvkyně i tanečník používají plastové vodní pistolky, což je ovšem moderní jen na oko a dojem z krásné muziky ruší. I tak je celý večer nápaditou záležitostí co se textu i jeho architektury a režie týče. Nevšední a zároveň artistní zážitek, který lze doporučit a který pozitivně rozšiřuje hranice tradičního diváckého vnímání činohry, jistě dosáhne i na některou z divadelních cen.
