Shapira na Fidlovačce – recenze

16. březen 2011

Až do 90. let 20. století byly u nás hry Karla Sidona zakázány a vycházely jen v samizdatu, takže hra Shapira z roku 1972 se hrála na české scéně teprve po revoluci. Nyní se možná dramaturgicky trochu překvapivě objevila v Divadle Na Fidlovačce v režii Juraje Deáka s Eliškou Balzerovou a Ondřejem Brouskem v hlavních rolích.

Divadlo Na Fidlovačce čas od času překvapí titulem, který se svou vážností a řekněme uměleckými ambicemi diametrálně liší od zdejší obvyklé produkce. To je i případ hry Karola Sidona Shapira. Je to hra zajímavá jak svým literárním jazykem, tak i strukturou děje, v němž se prolínají nejen dvě časové roviny, ale i sen a realita.

Sidon vychází ze skutečných postav a doložených příběhů, ale využívá jich spíše k jakési introspekci postav, či jako základ k scénické eseji o ambivalenci pravdy, nejednoznačnosti charakterů a vztahů, o hledání kořenů. Text, utkaný jako pavučina vzpomínek, se dotýká nejen konkrétních osudů, ale i obecnějších věcí – pragmatismu, manipulace, slabosti charakterů, osamělosti. Nicméně, nejvýraznější linkou je dialog staré ženy s dávno mrtvým otcem, jehož osobnost ji v dětství ovlivnila více, než si byla ochotna připustit.

Scénograf Milan David vytvořil variabilní scénu, kde stojí v kontrastu barevná, nicméně potemnělá realita a snová retroscéna. Veškerý interiér doby dětství září bíle, nábytek omotaný bílými pruhy látky evokuje současně čistotu i podivnou přízračnost.

Spouštěčem vzpomínek se stane mladý Američan White (Jiří Racek), který krátce po 2. světové válce navštíví domnělou Shapirovu dceru. Jeho ctižádostí je rehabilitovat starožitníka Shapiru, který byl v 80. letech 19. století nařčen z podvodu s nalezenými biblickými svitky, a vybudovat si na tomto případu vědeckou kariéru.

Myriam (Eliška Balzerová) sice otce zapře, nicméně mladík nevědomky otevře cestu pečlivě potlačovaným vzpomínkám na báječného tatínka, ale také podvodníka a hochštaplera, který svým životem a smrtí navždy poznamenal život celé rodiny. Shapiru poprvé spatříme jako obrovský stín s rozpřaženýma rukama za průsvitnou zástěnou. Stín se zhmotní a jeho dialog s Myriam, stejně jako scény z doby jejího dětství ukážou, že pravda nikdy není tak jednoduchá, jak bychom si přáli. Vše se vlastně odehrává v mysli Myriam, která se stává víceméně pasivní pozorovatelkou, zatímco v dějích odehrávajících se na scéně ji zastoupí její dětská podoba (Veronika Divišová).

Do centra pozornosti se dostává Shapira (Ondřej Brousek), rozevlátý dobrodruh bez předsudků, jakýsi zvláštní pábitel a vzdělanec, hochštapler se smyslem pro humor. Vlivem okolností se na konec promění v člověka zlomeného, rezignovaného. V jednom ze svých monologů trpce říká: „Podle vás, když je člověk špatnej, je špatnej skrz naskrz, a když je dobrej, je to anděl.“ Jak se přesvědčíme, není to tak ani v jeho případě, ani v případě ostatních. Každý má v životě temné stíny, každý někdy zradil.

Kultivované herectví Elišky Balzerové představuje Myriam Harryovou jako rozporuplnou ženu, pro kterou je evokace pocitů z dětství a vztahu k rodičům osobní psychoterapií, na jejímž konci čeká smíření, ale zároveň pocit marnosti. Mnohé jistě překvapí zralý výkon Ondřeje Brouska v titulní roli (herec je též autorem hudby k představení). Jeho Shapira je okouzlující, ale i nesnesitelný, zajímavě barevný ve svém přerodu od suverénního podvodníka k pokornému, jaksi ztichlému člověku, který prohrál svůj život. Jeho návrat k víře otců a sebevražda je pro něj řešením, jeho stín však zůstává v životě jeho blízkých jako kletba.

Svou šanci dobře proměnili i Otakar Brousek mladší, který v přesné drobnokresbě vystihl ambivalenci židovského historika Ginsburga, či Milan Kačmarčík jako uhrančivý, sveřepý vědec Ganneau. Nesnadnou úlohu měla Zuzana Vejvodová jako Shapirova dcera Hanele. Je jasné, že poloha devatenáctileté nevěsty s lehce afektovaným chováním pro ni byla přirozenější, i když tragickému monologu staré ženy, zavlečené do koncentračního tábora, věnovala zjevně velké úsilí. V kontextu hry však tato scéna svou expresivitou působí poněkud cizorodě.

Váš zážitek z pozoruhodného Sidonova textu na scéně bude asi záležet především na tom, zda budete ochotni naladit se na rytmus vyprávění, v němž slova převažují nad akcí. V každém případě je Shapira titulem, který zaslouží pozornost.

K. Sidon: Shapira Režie: J. Deák Hrají: E. Balzerová, O. Brousek a další Divadlo Na Fidlovačce Praha Premiéra 10. 3. 2011

Sidonovu hru Shapira můžete na scéně pražské Fidlovačky vidět například zítra, ve čtvrtek 17. března.

autor: Jana Soprová
Spustit audio