Šílenství Na zábradlí à la filmy noir
Pro tým, který na začátku sezóny přišel na Zábradlí z brněnské Reduty, je typické hledání nedivadelních látek a nových přístupů k herectví. Režisér Jiří Havelka se v Šílenství s vyhraněnou koncepcí divadla setkal téměř ideálně.
Prosklené otáčivé dveře a nad nimi nápis HOTEL. Výtah. Černě orámované oči v bledých obličejích. Policajt, detektiv, trpasličí prostitutka, dáma s francouzským buldočkem nebo hotelový personál. Typické prostředí a postavy žánru film noir jsou v Divadle Na zábradlí východiskem pro inscenaci Jiřího Havelky nazvanou Šílenství. Téma mu nabídla dramaturgyně a umělecká šéfka této scény Dora Viceníková:
„Nechtěli jsme jít klasickou cestou, ukazovat šílené lidi s duševní poruchou. Zajímalo nás věnovat se žánrovým pravidlům a na nich ukázat divácká očekávání, uvažování a způsob rozvíjení logiky. Neustálým narušováním a nabouráváním se dotýkat krajních poloh představivosti, pochopitelnosti a logičnosti.“
Jiří Havelka se s Dorou Viceníkovou nejdříve soustředili na šílené literáty a jejich díla: „Postupně jsme od toho odcházeli, protože jsem začal pochybovat o tom, zda lze divákům předat to šílenství. Spíš jsme se vrhli na knížky o mozku, jak funguje, jak si domýšlí významy, kde nejsou. Začaly nám z toho vycházet příběhy, dostali jsme se k filmu noir a ke specifikům žánru.“
Kulisy se během inscenace mnohokrát otočí naruby
Ze vstupu je náhle východ. Dovnitř a ven začíná splývat stejně jako tváře herců, když se pokaždé objevují v jiných kostýmech. Opakovaně zvoní telefon, ozve se výstřel, výkřik děsu… Divák se ocitá v roli detektiva, který se pokouší pochopit, co se vlastně děje. Scény se řetězí v sotva rozeznatelných variacích a publiku nezbývá než pátrat po stopách vražd i příběhu. Co by měl divák prožívat podle režiséra Jiřího Havelky?
„Začne sám pozorovat svoje schopnosti vnímání, zjišťuje, že potlačit rácio je skoro nemožné. Mozek chce jakoukoli absurditu překlenout něčím smysluplný. Souvislosti si vytváříme podle toho, jak jsme konstruováni, nemusí přitom mít s realitou nic společného. Můžou se množit a obrátky se můžou zvyšovat, až dojdou do pocitu ohrožení, stihomamu a tak.“
„Je pro mě čím dál tím těžší věřit slovům,“ říká režisér
Kromě temné zvukové kulisy – výkřiků, záhadného vrzání či výtahového zvonku – zní jen hudba, která strašidelnou, surreálnou atmosféru vyvažuje lehkostí. Už poněkolikáté totiž hercům na Zábradlí vzali slovo. Také Jiří Havelka už vytvořil několik němých inscenací. „Už těch slov bylo dost, slovní improvizace se pro mě naplnily. Je pro mě čím dál tím těžší věřit tomu, co se říká. Když se to jen hýbe, věřím tomu víc,“ říká režisér Jiří Havelka. Dora Viceníková dodává: „Je to tvůrčí metoda zvlášť pro herce. Zbavit se slov je složité, na začátku zkoušení hledáme výplňová slova, která postupně opouštím. Proč k tomu zatím svěřujeme? To zatím sama nevím.“
Herec Ladislav Hampl žertuje, že tentokrát měli místo první čtené zkoušky první mlčenou: „Věc bez textu je zajímavá, založit divadlo jen na tom, že se děje něco mezi pohledem jedné postavy a druhé, mezi odložením rekvizity na jevišti – záleží na tom, co si z toho odnese divák.“
Jak se představení zkoušelo Jiřímu Havelkovi? „Hrozně blbě. Pořád přepisujeme verze, které neobsahují slova, ale spíš popisy akcí. Ale protože se akce opakují a řetězí, je to zatím nejtěžší práce, kterou jsem zažil.
