Slam poetry z českých luhů a hájů. Poezie, která křičí, vypráví, žertuje i exhibuje

26. srpen 2016

Před třinácti lety se uskutečnil 1. ročník celonárodního kola Slam poetry. Odehrál se na festivalu Poezie bez hranic v Olomouci. Od té doby popularita specifického básnického projevu v České republice roste.

Můžeme už dnes mluvit v Česku o slam poetry jako o svébytném žánru? A kdo dnes v tuzemsku určuje jeho hranice? Pravidla slam poetry jsou stručná a jasná: slamer musí říkat vlastní text, nesmí překročit časový limit tří minut a během svého vystoupení nesmí používat žádné rekvizity. Slam poetry není autorským čtením ani recitační soutěží. Nezáleží pouze na tom, co je sdělováno, ale také, jak je to sdělováno.

Odkud do České republiky slam poetry přišla?

Američan Marc Smith, který považoval tradiční autorské čtení za nudné a překonané, uspořádal v roce 1984 první slam poetry v Chicagu pod názvem Monday Night Poetry Reading. Performativní přednes básně se jako nový žánr rozšířil i do Evropy. Průkopnickou zemí bylo Německo.

03693185.jpeg

První ročník slam poetry, tehdy ještě nazývané „poetry slam“, iniciovali v Olomouci spisovatel Martine Reiner a německý básník a prozaik českého původu Jaromír Konečný, který se slam poetry v Německu aktivně věnuje. Oproti slamově aktivnějším zemím měla tehdejší česká Slam poetry téměř dvacetiletý skluz. Ten ale čeští slameři začali pomalu snižovat. Už po roce 2004 se objevily výrazné osobnosti, například Bohdan Bláhovec, Jakub Foll, David Hynčík alias Mruczivák nebo mezi ženami Marie Černíková alias BioMasha.

Co je pro českou slam poetry charakteristické, v čem je výjimečná a v čem jsou její nedostatky? O těchto a dalších tématech hovoří básník a pořadatel Slam poetry Tomáš Kůs: „Asi před deseti nebo jedenácti lety jsem začal pořádat první exhibice, jejichž četnost tehdy byla jednou až dvakrát za rok. Ale v posledních třech až čtyřech letech se děje něco úžasného, protože četnost akcí narůstá. V posledních dvou letech nám přibylo hodně organizátorů z lidí, kteří vystupovali na pódiu, tak začali slamy organizovat i ve svých rodných městech, takže dnes máme třeba až patnáct akcí za měsíc.“

02079891.jpeg

Česká slam poetry je specifická

„Zdejší slam poetry je zajímavá tím, že je odlišná od zahraničních i tím, že se tady nekopírovaly žádné cizí vzory,“ říká Tomáš Kůs. „Všichni ti lidé, kteří stáli na pódiu, se učili z chyb těch ostatních a přebírali věci fungující, které mohli začlenit do vlastní produkce.“ Jako jednu ze zásadních odlišností v charakteru české slam poetry oceňuje Tomáš Kůs vtip: „Myslím, že tady je daleko víc legrace. Ale každý slam je zároveň úplně jiný, vždy záleží na publiku i prostoru. Slamer s jedním textem může naprosto jinak uspět před různým publikem.“ Jiná je zdejší slam poetry podle Tomáše Kůse také menší profesionalizací této scény a v závislosti na tom vyšším podílem improvizace ve vystoupeních.

České slam poetry zatím chybí odborná reflexe

Začínají se ale objevovat jednotlivci, kteří se o ni pokoušejí. Jedním z nich je ředitel plzeňského kulturního centra Moving Station Roman Černík, který patří k plzeňským propagátorům a organizátorům slam poetry.V loňském roce v rámci projektu Plzeň 2015 spoluorganizoval mezinárodní sympozium o slam poetry. Jeho součástí byla i vědecká konference věnovaná slam poetry a veřejná diskuse s odborníky z oblasti literární či divadelní vědy.

03693167.jpeg

Česká varianta slam poetry chce spíš bavit, než komentovat společnost

„Je například zajímavé, že ve světě slamem publikují,“ říká Roman Černík, „a to jak knižně, tak vydávají desky s kolekcemi svých nahrávek. To se u nás moc neděje, vím, že na Slovensku ano, ale u nás ne, takže to předpokládám, že se k nám za nějaký čas dostane.“ Otázky, které ředitele plzeňského kulturního centra zajímají, se orientují na možnost „rehabilitace“ poezie ve veřejném prostoru a zdůraznění obsahu sdělovaného slovem, které přestává být zábavnou improvizací a stává se něčím závažnějším: „V tom vidím i specificky českou cestu, že zde funguje práce s formou, která je někdy blízko písni, ale chybí to, co se objevuje ve světě, že slameři jasně a rezolutně reflektují to, co se děje ve společnosti.“

V české slam poetry přibývá rok od roku řada nových, více či méně talentovaných nadšenců živého přednesu poezie. Mezi nimi se pak najdou obzvláště výjimeční jedinci, jejichž nadšení a píle přináší kýžený výsledek. Takovým je i Anatol Svahilec, občanským jménem Václav Šindelář, který v roce 2014 ve svých dvaceti letech vyhrál české mistrovství ve slam poetry.

03693169.jpeg


Václav Šindelář se jako Anatol Svahilec za necelé dva roky ve slam poetry stal jedním z nejznámějších a nejakčnějších českých slamerů. S výjimkou letních měsíců se účastní i pěti slam poetry večerů do měsíce. Jako slamer vystupoval v Polsku, Estonsku i Belgii.

Mladoboleslavský rodák Václav Šindelář vyrůstal v Plzni a tam taky začala jeho dobrodružná cesta ke slam poetry. Kromě toho, že vymyslel speciální kruhové divadlo, které zkonstruoval na pražském Žižkově a pojmenoval Panoptikon Barikáda, píše divadelní hry, režíruje představení, vytváří k nim scénografii, hraje, tančí a hlavně píše poezii, kterou pak veřejně a s energií sobě vlastní přednáší. Se slamem oficiálně začal pod pseudonymem Anatol Svahilec. Přezdívky nejsou ve slam poetry nic neobvyklého. Někteří slameři svá pravá jména často ani neprozradí. To ale není případ Anatola Svahilce, kterého baví hrát si se slovy expresivně. Své texty rád teatrálně předvádí publiku. Slamu se, podle vlastních slov: „Cyhtnul vyloženě jako komediálního žánru, který mě bavil a nadchnul. Na mne vůbec slam energeticky působí podobně, jako na mne působil jako na diváka. Takhle bych to chtěl předávat i dál, jako něco mezi divadlem a koncertem. Je to intelektuálně náročné jako divadlo a energeticky zajímavé jako koncert.“

Václav Šindelář má bohaté zkušenosti jako herec i jako autor divadelních her pro ochotnické divadelní soubory. I v jeho básnických textech je možné vysledovat dramatický potenciál. Ve své poezii hledá Václav Šindelář průnik mezi aktuálním sdělením a originální jazykovou formou. Ideální souhru nachází v satiře: „Ideální je ten zlatý průnik, lidi neobtěžkat tématem, aby tomu byli otevření, ale zároveň, aby to nebylo ploché, o to se snažím, aby zůstala zábavnost toho projevu. A když se mi podaří text s nějakým přesahem, ve kterém ti lidé něco objeví, tak je to skvělé. Připadá mi dobré, ať už ten přesah je umělecký nebo třeba politický, když se nějak závažné téma propojí s legrací, když se to propojí v satiru. A další věc, která mě na slamu velmi baví, je různorodost, protože opravdu co slamer, to znamená jiný přístup.“

Ženy v české slam poetry

V Olomouci se v březnu, u příležitosti Mezinárodního dne žen, konal vůbec první čistě ženský slam a řada těch, kteří se ho účastnili, ho označují za výjimečnou a vydařenou událost. Česká slam poetry je převážně mužskou záležitostí. Ženských slamerek se zatím na exhibicích nebo v rámci boje o mistra České republiky ve slam poetry příliš neukazuje. Nicméně i v malé skupině žen, které se dokázaly v tomto prostředí prosadit, lze najít silné a talentované osobnosti, například Marii Černíkovou a Barboru Řihákovou.

03693173.jpeg

Bio Masha, Taktika, Barbora, Lada Smejkalová, Zua Švierčková nebo Sára Wolfová. Všechny tyto ženy se věnují slam poetry a nejsou samy. Mezi nimi obzvláště vyniká jméno Bio Mashi, tedy Marie Černíkové, která je často nazývána první dámou českého slamu. Titul si vysloužila nejen proto, že byla skutečně první ženou na české slam poetry scéně. Je scénografkou, má doktorát z pražské DAMU a je to žena mnoha dovedností a profesí. Navrhuje a vyrábí kostýmy, kreslí, maluje a skládá hudbu. Texty jejích písní vycházejí ze slamových improvizací. S Luďkem Kazdou tvoří duo Debbi Love, které je založeno na hudební i textové improvizaci.

Slam poetry Bio Mashi má blízko i k její písňové tvorbě. Ve slamu ji ale nervozita neopouští, zatímco v hudbě se cítí jistější: „Při hudbě jsme tam dva a hodně se to trénuje, zatímco slam, jak ho dělám já, nemohu nijak natrénovat, nebo zatím jsem aspoň na takovou metodu nepřišla. Takže se snažím připravit psychicky, pak se někdy objeví situace, kdy všechno skvěle vychází, ale to se stane třeba jednou z patnácti případů, třeba jen jednou ročně.“ Bio Masha na jeviště vstupuje jako slamerka vždy s připraveným tématem nebo náladou, ze které pro své verše následně vychází. Nejčastějším tématem je ona sama: „Vždycky jsme to byla já, protože jsem zjistila, že jediné, o čem něco kompetentně vím, jsem já. A někoho jiného by to podle mne mohlo zajímat, ne proto, že bych ho zajímala já, ale třeba proto, že sám si něco podobného také řeší. Na začátku jsem měla pocit, že těm lidem musím něco říct, když už mi dali mikrofon, že asi bych měla říkat něco chytrého – tak jsem kvůli tomu třeba četla noviny. Ale to je moc umělé, to mi připomínalo recitační soutěže z dětství. A tak jsem začala říkat něco, co jsem našla já sama. Je to takový narcismus i sebemrskačství zároveň.“

03693172.jpeg

Razantně se na české scéně slam poetry prosadila i Barbora Řiháková, která slamuje od roku 2011. K jejím největším úspěchům patří vítězství v prvním českém Femislamu, který se konal teprve letos. Její básně jsou často intimní a emocionálně nabité. Zaměřuje se také na celospolečenská témata související s jejím studiem genderové problematiky. Důkazem je i její báseň Pitva krásy. Barbora Řiháková nejdřív pro svou poezii hledala témata kolem sebe, v novinách a článcích o politice. Pak začala více naslouchat vlastním pocitům: „Podnětem byl jakýsi hněv až narušená sebeúcta, taková emoce, díky níž se více lidí spojí a vzájemně se ztotožní, objeví své podobné vnímání a pocity. Je tam určitá rovina duševní hygieny, ale většina mých básní má také feministický nádech. Hodně zpracovávám tematiku krásy, tedy spíš operuji s mýtem krásy, anebo rovnosti.

V Olomouci se roku 2003 český slam poprvé oficiálně prosadil a zanechal tam výrazné stopy. V nich dnes kráčí desítky příznivců takzvané „živé poezie“. Nepostradatelnou osobností olomoucké scény je Robert Hýsek, překladatel z angličtiny, pedagog Filozofické fakulty Univerzity Palackého a organizátor slam poetry akcí.

03693171.jpeg

„Klíčové pro mne bylo setkání s Marcem Smithem,“ popisuje svoji cestu k slam poetry Robert Hýsek, „což byl zakladatel žánru a jehož verze se nějak posadila. On byl velice profesionální a recitování básniček bral tak vážně, jako by se připravoval na divadelní vystoupení. To na mě mělo velký vliv, on mi ukázal, jak přemýšlet jinak, jak nevystupovat pouze s textem, ale, jak říká Bohdan Bláhovec, stávat se tím textem, respektive stávat se tou performancí.“

Ve slam poetry fascinují Roberta Hýska více „fénixové“, než bezchybní šampioni

„Lidé, kteří zažijí na pódiu krizi a dokážou se z ní dostat a své vystoupení úspěšně zakončit.“ Nejlepší slameři jsou podle něj v Plzni a v Praze: „Ne že bychom u nás neměli nějaké šampiony a vynikající talentované kluky, ale přece jenom se víc soustřeďují ve velkoměstě.“ Přesto právě Robert Hýsek, jenž patří k současným organizátorům Slam poetry v České republice, situaci v Olomouci vnímá jako úzce propojenou s univerzitním prostředím: „Většina slamerů má univerzitní zkušenosti, anebo se pohybují v lehce intelektuálnějším prostředí. V Olomouci se nedělá tolik legrace, básníci se pokoušejí o různé formy a interakci s divákem a spíš se to podobá nějakému dramatickému aktu. Olomoucká scéna je intelektuálnější, dramatičtější a v důsledku třeba ne vždycky tak úplně žertovná. Popravdě ale to je ono, co bych od české slam poetry očekával, že půjde více do hloubky. Neříkám, že má být nutně angažovaná, ale i to je součástí světové slam poetry.“

03693187.jpeg
Spustit audio