Slyšení – divadelní představení, které by nikdy nemělo mít derniéru
Na konci února uvedla ostravská Komorní scéna Aréna českou premiéru hry Slyšení s podtitulem: „Kdybychom bývali měli padesát Eichmannů, tak bychom válku museli vyhrát.“ Pro divadlo hru napsal jeho dramaturg Tomáš Vůjtek. Recenzi připravil Ladislav Vrchovský.
Ostravská Komorní scéna Aréna patří k předním domácím divadlům zejména proto, že má dramaturgicko-režijní dvojici Tomáš Vůjtek – Ivan Krejčí. Tomáš Vůjtek navíc jako autor divadelních her sbírá za své texty pro jeviště jednu prestižní cenu za druhou. Oceněna v soutěži o cenu Alfréda Radoka byla i divadelní hra Slyšení, náležející do trilogie her s již uvedenou S nadějí, i bez ní aneb Milovali jsme Sovětský svaz, a zároveň jsme se ho báli, a třetím připravovaným titulem Smíření.
Obsahem hry Slyšení je fiktivní výpověď nacistického válečného zločince Adolfa Eichmanna před samotným Bohem, který ovšem, jak jinak, není přítomen. Eichmann tak vypovídá před diváky, kteří svým usednutím do hlediště jakoby zároveň usedají do lavic pro porotu, a sami v sobě mohou rozhodnout o míře nelidskosti, které je člověk schopen dosáhnout. To, s čím je však nakonec každý divák konfrontován, je Vůjtkovo ani ne tak varující, jako konstatující memento: míra nelidskosti, která je člověku snad samotným Bohem dána, je nekonečná. A její projevy nikdy neskončí. Velmi strohou scénu, evokující pouze nasvícením tísnivou atmosféru hitlerovského režimu, navrhl Milan David. Kostýmy, které jsou do detailu inspirovány uniformami a způsobem oblékání z doby druhé světové války, jsou z dílny Marty Roszkopfové. Autor hudby Nikos Engonidis vedle vlastní partitury cituje i díla Johanna Sebastiana Bacha. Režie Ivana Krejčího je tentokrát zaměřena na dotažení každé vyslovené věty do maximální účinnosti. Představení má strhující tempo a divák nemá ani chviličku oddechu.
Hauptka na dvě hodiny
Marek Cisovský, který hraje Adolfa Eichmanna, má ve hře Slyšení v podstatě jeden dlouhý, téměř dvě hodiny trvající monolog, jen občas přerušovaný vstupy představitelů dalších postav. Mezi nimi je Albert Čuba v roli generálního guvernéra okupovaného Polska Hanse Franka, nebo Vladislav Georgiev, který v postavě Rabína ztělesňuje osudy Židů likvidovaných nacisty. Petr Panzenberger a Šimon Krupa hrají další dva Eichmannovy soukmenovce, přičemž Panzerberger v jedné chvíli ztělesňuje i samotného Adolfa Hitlera.
V další dějové linii autor hry zobrazuje osudy Židů, kteří uprchli před hitlerovským Německem do Sovětského svazu, ale dostali se do sibiřských gulagů a odtud mohli odejít jen do armádního sboru generála Svobody, aby se z nich stali váleční hrdinové, kteří ovšem po válce opět pro své židovství upadli v nemilost komunistického režimu. Jejich symbol, postavu Neporazitelného, hraje Josef Kaluža. Postava Vlastičky ztělesněná Petrou Kocmanovou, je zase symbolem typického bezcharakterního postoje vlastního lidem, kteří pro svůj prospěch budou kolaborovat s jakýmkoliv režimem.
Rukavice hozená dalším divadlům
Vedlejší, ale pro celek velmi důležité role Manžela a Paní hrají Ondřej Malý j. h. a Tereza Cisovská. Vynikající výkon odvádí Marek Cisovský v hlavní roli. Jeho Adolf Eichmann je dokonalou kopií své reálné předlohy. Z Cisovského jde místy až mrazivá hrůza, když naprosto bez emocí obhajuje dokonalost a preciznost Eichmannova vlastního projektu na likvidaci židovského národa. Svým výkonem si Marek Cisovský nahlas řekl o nejvyšší možná ocenění. Nebyla by to však Komorní scéna Aréna, kdyby v samotném závěru inscenace nevstoupily na jeviště myšlenky a výroky dnešních neonacistů a spolu s nimi i popíračů holokaustu. A nebyl by to Tomáš Vůjtek, kdyby to všechno nebylo podáno s nemalou mírou černého, místy až cynického humoru.
Hra Slyšení patří k těm několika málo titulům, které by nikdy neměly mít derniéru. Stále a stále budou dorůstat generace diváků, kterým je určena. To, že ji autor napsal na tělo hercům z Komorní scény Aréna, je pak jen výzvou pro další divadla, která se rozhodnou tento titul uvést, navzdory faktu, že překonat Marka Cisovského v roli Adolfa Eichmanna je z dnešního pohledu téměř nemožné. Nejnovější premiéra Komorní scény Aréna tak opět patří k tomu nejlepšímu, co lze v současnosti na domácích divadelních scénách v České republice vidět.
