Spílání publiku 2010 - recenzuje Roman Sikora

Inscenací hry Rakušana Petera Handkeho Spílání publiku vstoupilo pražské divadlo Komedie do nové divadelní sezóny pojmenované jako rakouská. Kdysi skandální hra je však dnes poměrně hluchá. Vystavěná na popírání klasických dramatických dogmat, která jsou už dávno popřena, a na rozrušování hranice mezi jevištěm a hledištěm, která je už dávno rozrušena, je dnes už spíš jen připomínkou toho, jak byl někdejší divadelní divák přecitlivělý. A také, kam za těch čtyřicet let dospělo divadlo. Inscenace v Komedii prokázala, že Handkeho text je i přes jeho inteligenci a smysl pro humor jednoduše starý. Že zestárnul s během času a nejspíš nemá naději vstoupit do krajin věčných textů s tématy, které vykračují i za svou dobu.

Spílání publiku 2010 v pražském Divadle Komedie |foto: Divadlo Komedie

Uvědomil si to nejspíš i režisér Dušan D. Pařízek a kromě toho, že k názvu připojil číslovku 2010, rozehrává v rámci deklamovaného textu sled mikrosituací, divadelních naschválů a drobných hereckých improvizací, které ani tak neusilují o atak konvencí a diváka, jako spíš o sebereflexi vlastního divadla a jeho minulosti. Často ironickou. I když jsou v závěru diváci přece jen na české poměry adaptovanými nadávkami vyspíláni, začíná to a vlastně i končí roztomilou omluvou. Jakoby to i hercům bylo trochu trapné, i když třeba Gabriela Míčová dojde divákovi vynadat až do hlediště, takřka tváří v tvář a s patřičnou vervou.

Je to všechno stejně jen taková hra na zlo či zlobu. Žádná realita. I přes proklamace, které ve hře zaznívají, že to, na co se právě díváme, není divadlo, jde o divadlo po celou dobu. Na prázdné scéně ve velkém dřevěném rámu ve tvaru krychle stojí nebo posedávají čtyři herci a recitují Handkeho text. Dochází mezi nimi k nedorozuměním, vypadávají z role, sabotují se, urážejí, dělají si ze sebe samých nebo z druhých legraci, odmítají hrát, ale občas už nikoli jako postavy, ale jako herci Divadla Komedie. Jakoby byla inscenace tak trochu i souborovou terapií, v rámci níž si mezi sebou mohou vyříkat, co si o sobě navzájem myslí. A to dokonce dost zostra. Jakoby i oni sami byli publikem, které má být vyspíláno.

Spílání publiku 2010 v pražském Divadle Komedie |foto: Divadlo Komedie

Občas se posmívají se také divákovi. Nebo divadelní kritice. Třeba když posuzují kvalitu diváckého výkonu frázemi z hodnocení divadelní inscenací v médiích, anebo skrze hvězdičkový žebříček Divadelních novin. Nejhůř je pak na tom samozřejmě divák zralý na derniéru.

Na konci představení, v rámci děkovačky přichází finální destrukce, když se herci s velkými nástroji v rukou vrhají na krychli a nemilosrdně ji ničí. Působí to samoúčelně, ale struktura inscenace je natolik rozvolněná, že možné je takřka vše.

Spílání publiku 2010 v pražském Divadle Komedie |foto: Divadlo Komedie

Výraznější smysl Spílání publiku 2010 není možné dohledat. Jako by byl spíš určen jen pro fanklub divadla. Jako takové milé antidivadelní posezení. Jako zvláštní setkání. Trochu masochistické, ale v jádru příjemné. V rámci něhož sice Divadlo Komedie opět prokázalo, že má ve svém souboru výrazné herecké osobnosti, ale k ničemu podstatnějšímu se nedobralo. A možná ani nechtělo. Byl to jen takový milý večírek na úvod rakouské sezóny se zaprášeným, kdysi skandálním klasikem.