Srnky - svérázná komedie Tomáše Svobody na kladenské scéně

Z inscenace Srnky Městského divadla KladnoFoto: Městské divadlo Kladno

Ačkoliv hra Tomáše Svobody Srnky bodovala ve finále dramatické soutěže Alfréda Radoka v roce 2007, svého scénického uvedení se dočkala až nyní v Kladenském divadle, v režii a scénografii autora.

V kladenském divadle hra tematicky navazuje na svět podivínských hrdinů z Příběhů obyčejného hovadství, zmítaných až osudově vášněmi a zlozvyky. V celkovém kontextu současné české dramatiky však odkazuje k linii mnohem širší, od Davida Drábka, přes Petra Zelenku k Petru Kolečkovi. Plejáda všech těch dospělých chlapů s dětskou duší a zvláštním bytostným smutkem a existenciální tísní podávají - možná mimochodem - svědectví o stavu společnosti. Marasmus, deziluze, zakomplexovanost plodící brutalitu nepojmenovávají přímo, ale s jakousi něhou a ironickým úšklebkem zároveň. To, co by psycholog diagnostikoval jako komplexy či bloky, v této dramatické podobě získává zábavnou podobu, a je jakousi českou obdobou hříček Woodyho Allena.  

Kdyby hru Tomáše Svobody Srnky režíroval někdo jiný, patrně by nebyla tím, čím je. Drobný posun v interpretaci by ji mohl posunout do až trapně banální podoby. Autorovo zvláštní naivistické vidění světa, protkané surrealistickými vizemi a nápady, má v sobě nostalgii i poetiku, která je neustále shazována drsně černým humorem. Současný dramatický trend, v němž vítězí „vyprávěcí linie", se na první pohled hodí spíše pro rozhlas. Nicméně, ona zvláštní směs vnitřních monologů, zveřejňování vnitřních stavů a popisu reality, z něhož vypravěč nenadále vstupuje do dialogu s ostatními má v kladenské inscenaci zvláštní kouzlo. To spočívá nejen v interpretaci jednotlivých postav, u nichž hrají výraznou roli drobné detaily, či chcete-li tiky, ale i v originálním orámování příběhu scénou připomínající 3D obrázky (výrazná květinová tapeta na zdi, z níž se jednotlivé postavy vyloupnou, přičemž na každé z nich symbolicky, v drobném náznaku - šátek, pásek - ulpí část vzorku). V příběhu o čtyřech nešťastnících s bizarními životními handicapy dominuje dirigent Petr Zigmund Štěpána Benoniho, který přišel při nehodě o víčka a ty byly nahrazeny dřevěnými protézami, při každém mrknutí oka hlasitě klapajícími. Herec dokáže dokonale pracovat s detailem i s nuancemi hlasu, a jeho postava přitahuje pozornost přímo magicky. Mnohé jistě potěší bizarní (a fyzicky jistě značně náročná) skrčená kačeří chůze Jaroslava Slánského v roli nešťastného mykologa Patrika, který příliš rychle vyrostl a ve vzpřímené poloze omdlévá. K nim ještě přihoďme plachého úředníka finančního úřadu Karla Jana Vlase, který si své sexuální frustrace ventiluje buzerováním mladých daňových poplatnic a nezaměstnaného vynálezce Aleše Petra Pěknice, s pábitelsky bizarními nápady. Ženy jsou pro pány spíše zdrojem frustrace nežli potěšení (zde nejvýraznější stárnoucí nadržená úřednice Blanka Zuzany Mixové). Herci si se zvláštnostmi svých charakterů i jednotlivými gagy pohrávají s ležérností, ale zároveň až umanutostí hračičkářů. Deus ex machina zjevivší se v podobě čtyř srnek, které splní každému jedno přání, ztvárněných tučnými živými králíky a dabovaných čtyřmi spanilými dívkami, odkazuje k mnohdy značně relativizujícím koncům českých pohádek - pánové totiž ve své frustraci nejsou schopni vymyslet si smysluplné přání, a tak svou životní šanci většinou promarní v pitomostech, či dokonce vlastní zhoubě. Inscenace si nehraje na velké umění, ale dokáže pobavit i potěšit. Což v době zmítané zmatky a všeobecným marasmem rozhodně není málo. Alespoň pro mě ne.