Strakonický dudák v ND ukazuje Tyla jako bystrého předchůdce postmoderny

21. leden 2014

Žánr báchorky, kde se prolínají realistické venkovské typy postav, s romantizujícími prvky a nadpřirozeným, mytickým světem, to vše korunováno dnes poněkud naivním poselstvím „všude dobře, doma nejlíp“, je pro inscenátory velkou výzvou. Jak si s tím poradili? Odpovídá divadelní publicistka Jana Soprová.

Z této v mnohém naivní, pohádkově divoké podívané vytvořil režisér J. A. Pitínský cosi na způsob „folklórní opery“, která nepostrádá spektakulárnost, a je propletena množstvím odkazů a symbolů, i aktualizačních momentů. To na jedné straně nabízí velice barvitou podívanou, ale na druhé straně diváka mnohdy zaskočí a zmate. Úvod odkazuje k naivistickému loutkovému provedení hry, s mizanscénou zaplněnou postavami hry s obrovskými „dřevěnými“ celohlavovými maskami, které jako by vodil na nitkách skrytý manipulátor. Zároveň v krátkém záblesku zaznamenáme moment, kdy je dítě odložené vílou přijato dobrým člověkem.

Oblouk od sebelítosti přes společenský úspěch až k alkoholu

Poté se začne odehrávat – v blyštivě diskotékové scénografii Jana Zavarského, doprovázené projekcemi Terezy Rullerové, příběh cesty nevyrovnaného mladíka ke štěstí. Švanda se cítí být handicapován svou pozicí sirotka outsidera, navzdory tomu, že má kolem sebe několik láskyplných lidí, kteří ho podporují. Inscenace akcentuje neurotičnost hrdiny, který často a ochotně podléhá sebelítosti, a s nabídnutými dary, ať jsou to kouzelné dudy, či nezištná pomoc bližních, nedokáže dospěle, tedy rozumně zacházet. Na své cestě k poznání tedy musí projít nejrůznějšími stádii, od sebelítosti, vzdorného frajerství, beznaděje, přes blyštivý finanční i společenský úspěch, až k pádu na dno, alkoholismu a touze po sebezničení. Závěr jeho kalvárie tedy můžeme brát jako kýžený happy end, ale také jako lehce ironický komentář.

Vedle známých tváří ND se představí také Igor Orozovič a Karel Dobrý

Nová posila souboru Národního divadla –Igor Orozovič – vytváří tohoto ambivalentního hrdinu s pochopením a velkým nasazením. Dokáže prodat svůj mužný zjev (šílení místních i zahraničních fanynek připomíná v mnohém povrchní zbožnění hvězd showbusinessu), přesto jeho Švanda úmyslně příliš sympatií nevzbuzuje. Tím se postava přibližuje dnešním mladým rozervancům, kteří si nevědí rady sami se sebou.

03045801.jpeg

Magdalena Borová jako Dorotka nemá jako jednoznačně kladná hrdinka snadnou výchozí pozici. Nicméně herečka ji dokáže obdařit sympatickou bezprostředností, roztomilostí, a zároveň cílevědomostí, která doslova nezná hranic. Napravení svého milého vidí jako životní poslání. Další, lidské postavy mají více stylizovaný charakter, který odkazuje k lidové, „ladovské“ konvenci. Každá má v sobě špetku typicky českého furiantství a zároveň až provokující naivity, nicméně v podtextu upozorňuje na nejrůznější sociální i rodinné problémy.

V tomto světle se jako velmi aktuální postava jeví Kalafuna Ondřeje Pavelky, který beze slova opouští početnou rodinu a vydá se s krásnou dívkou do světa, a pak se s vtipkováním vrací domů a automaticky počítá s odpuštěním své ženy. Nejaktuálnější postavou je ovšem manažer Vocilka.

V prvním uvedení inscenace za zraněného Karla Dobrého zaskočil nový člen souboru Filip Kaňkovský. Jeho Vocilka je chytrácký amatér, bažící po snadném výdělku. Jeho teoretické snahy o úspěšném parazitování na schopném kolegovi však končí u loutkářské šmíry. Jeho naivita a ňoumovství jej předurčují k neúspěchu. Vocilka Karla Dobrého je naopak už zkušeným podvodníkem, s téměř ďábelskými rysy. Je v jistém slova smyslu jakousi kopií politika či podnikatele, zvyklého na to, že cesta k úspěchu vede přes mnohé průšvihy. Jeho devizou je silné sebevědomí, nikdy se nevzdává a věří, že svého nakonec dosáhne. U dalších postav je využito ještě výraznější stylizace.

Klasika neklasicky

Ať jsou to představitelky nadpřirozeného světa víl a divých žen, jejichž výstupy vnášejí do představení prvek humorného tajemna v řádu béčkových filmů a zároveň absurditu, či svět blyštivých lákadel a přepychu, který se tu prezentuje jako současná verze našich představ o exotice, s šejky v bílých civilních oblecích a tmavých brýlích, harémem dívek jako z filmů s Jamesem Bondem a rozmarnou princeznou á la břišní tanečnice.

I když diváci nemusí tuto verzi klasiky jednoznačně přijmout, ať už kvůli množství nepříliš čitelných symbolů, či úmyslnému zlehčení citových scén, není to marné představení. Ukazuje nám Tyla jako bystrého předchůdce postmoderny, s ambivalentní touhou poskytnout divákovi současně spektakulární zábavnou show, a zároveň mu naservírovat jak zamyšlení nad existenciálními problémy, tak i návod na šťastný život.

autoři: Jana Soprová , Karel Kratochvíl
Spustit audio