Svatá Jana v Divadle pod Palmovkou – recenze

Při návštěvě představení Svaté Jany v Divadle pod Palmovkou mě napadlo - hle, to je konečně kus pro diváka, který má rád solidní, trochu starosvětské divadlo, které je chytré, a nemate lidi žádnými experimenty či přehnanými aktualizacemi. Tato charakteristika může být tedy brána jako pochvala, ale i jako lehce ironický komentář. Podle toho, na které straně stojíte. Hrdiny hry G.B.Shawa můžeme v určité rovině klidně brát za naše současníky. Z dnešního pohledu tu stojí individualita (třeba ironizovaná pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí) proti systému. Shaw dává ve svém textu najevo, že ti, kteří rozhodují o osudech státu, nemají zdaleka takovou víru ve vítězství dobrých myšlenek jako obyčejní lidé. To jim ovšem nebrání využít prosťáčků ke svým cílům, nicméně ve chvíli, kdy začnou vážně narušovat systém, je třeba je odstranit.Celý Shawův text je tedy především bojem argumentů. Tím je dána jeho mnohomluvnost, ale i statičnost.Režisér Petr Kracik se výrazně soustředil právě na poselství slov, a tak nám chvílemi může připadat inscenační tvar spíše rétorický, nežli divadelní.Tomuto pojetí je přizpůsobena i scéna Jaroslava Milfajta. Je puritánská, opatřena pouze plachtou nad jevištěm a několika dřevěnými lavicemi. Atmosféru dodává prostoru proměnlivý světelný design, od plného světla, přes namodralé příšeří až po rudé ohnivé záblesky, ale také hudební aranžmá Dalibora Štrunce (v hudebním doprovodu je využito působivých skladeb Hildegardy z Bingenu z 11.století). Kostýmy Zoji Miklošové - kněžská roucha, rytířská zbroj, ale i selský oděv Jany - jsou inspirovány dobou příběhu, pouze dauphin svými nedbalkami (tj.noční košile a vlněné ponožky) připomíná komickou nadčasovou postavu světapána v županu.V příběhu ohraničeném cestou Jany ke králi a epilogem, v němž se Jana a všichni viníci její smrti setkají po letech ve snu krále Karla VII., které jsou tyto části pojaty s lehkou nadsázkou, zatímco střední část, ve které je Jana souzena a odsouzena pro kacířství, působí zcela vážně. Obřadnost celého soudu sice dodává scéně určité vznešenosti, o to absurdněji vyznívá konfrontace mnohdy nesmyslných pravidel a stereotypů moci s obyčejnou logikou a naivní upřímností vězenkyně. Právě v této scéně na nás nejnaléhavěji dýchne aktuálnost tématu, neboť nám připomene množství pozdějších nespravedlivých procesů, které byly z hlediska dobových pravidel zcela v pořádku.O postavu Jany se v alternacích dělí Tereza Kostková a Marika Procházková. Kostková je jako Jana razantnější a cílevědomější v prosazování svých cílů, Procházková měkčí, duchovnější. V jejím případě bylo možno do hry zapojit jeden moment navíc - vizuálně totiž převyšuje většinu pohlavárů o hlavu. Každá z hereček se v postavě Jany v nuancích liší, nicméně obě mají svou působivost. A jedno mají společné - dojímají dívčí jednoduchostí své hrdinky, která jako by přímo vyzývala k ochraně proti těm oficiálně spravedlivým. Jediným kladným mužským hrdinou příběhu je Dunois (Jan Teplý), skutečný rytíř, který Janu dokáže nejen podpořit ve víře, ale bez váhání jít do boje s ní. Ti ostatní, byť jsou chytří a sofistikovaní, jsou především zajatci svých úřadů, ve kterých přestávají být lidskými bytostmi, ale jsou pouhými figurkami (nejvýrazněji nuancovali své postavy Petr Kostka jako Inkvizitor a Miloš Kopečný jako Petr Cauchon). Nejsměšnější figurkou je Dauphin, kterého hraje Martin Preiss. Je mu dáno být nezodpovědným floutkem, který si věčně stěžuje na svůj úděl, ale přitom nemá k ostatním ani tolik úcty, aby se slušně oblékl. K jeho historické obraně je třeba podotknout, že ve skutečnosti právě on hrdinně ukončil ničivou stoletou válku a později dal podnět k očištění památky Jany z Arku. Pro diváky však už navždy zůstane trapným shawovským hrdinou. Příběh Jany z Arku je v každém případě dílem, které stojí za vidění.

G. B. Shaw: Svatá JanaRežie: P. KracikHlavní role: T. Kostková, M. Procházková, P. Kostka, M. Preiss a dalšíDivadlo pod Palmovkou PrahaPremiéra 13. 1. 2011